María Concepción Ferreiro Pulido

„Pronásledování, předvolání, výhrůžky, hlídky... To není život, to je přežívání, jen přežíváme… Ale každý den jsme silnější. A stále jasněji si uvědomujeme, kdo jsou ti špatní, kdo jsou utlačovatelé. Protože to, co zažíváme, není spravedlivé. Dostali jsme výhrůžky – nejen my, ale i naši přátelé, naši známí. Myslím si ale, že i oni [vláda] čelí jisté situaci... Jsme rodina s pevnými zásadami a máme respekt.“

„Podívejte… Ta cesta… Bylo to něco, co se vyvíjelo mnoho let, krůček po krůčku. A věděli jsme, že ten den jednou přijde. Ale i tak to bylo těžké, velmi těžké. A navíc jsme věděli, že absolvování studia by bylo ještě horší. Protože novináři, kteří pracují pro stát, musí dělat a psát jen to, co jim stát nařídí. Pracují pro státní média. Celý tisk a všechny komunikační kanály jsou kontrolovány a slouží vládě. Věděli jsme, že to tak bude. Ptala jsem se ho, jestli si je jistý, jestli ví, co chce studovat. A odpověděl mi, že ano. Už tehdy jsem věděla, že je jen otázka času, kdy to vybuchne. A až dodnes to bylo pro naši rodinu velmi těžké. Vyprávím vám to klidně, mírně, ale bylo to nesmírně těžké, velmi bolestivé, velmi náročné.“

„Mnoho mladých smýšlí jako můj syn. Ale vědí, že pokud se vydají touto cestou, čeká je ‚neživot‘ – pronásledování, kontrola. Mnozí se neumí bránit. A jsou to obyčejní, běžní lidé. Musí si tedy zvyknout na to, že jen přežívají... Nemají odvahu. Nebo prostě nemůžou o svém ‚neživotě‘ rozhodnout. Mají odvahu vrhnout se do moře – stovky Kubánců umíraly ve vlnách při pokusu o útěk. Nebo mají odvahu vydat se do středoamerické džungle, aby se dostali k hranicím. Ale ta odvaha, kterou by potřebovali ti, kdo zůstávají na Kubě, je jiná – je to velmi dlouhá cesta. A nakonec se rozhodnou, že ji nepodstoupí.“