Marie Fifková

* 1944

  • „Nejhorší vzpomínku z dětství mám na Vánoce padesátého třetího roku. To padly peníze v tom roce rodičům a oni, jak stavěli a pomalu ten domeček dostavovali, tak měli asi nějaké peníze uložené, a to jim všechno… Já si vzpomínám, to jsem byla asi ve třetí třídě, že ten prezident, myslím, že to byl Zápotocký. To vím, že řekl, že ty peníze nepadnou – a že druhý den to padlo a že rodiče byli strašně nešťastní. Ten přepočet byl, myslím, že ze stovky, jestli to byla desetikoruna, to byl strašně nějaký hrozný přepočet. Už si to moc nepamatuju, vím, že dostali málo, a představte si, potom, to bylo nějak květen nebo červen, když ta měna padla a ty Vánoce potom byly pro nás tak smutné, protože rodiče neměli peníze. Já bych teď brečela, ale nechci brečet. My jsme jako děcka dostali každý tužku a gumu. Na Vánoce! A můžu vám říct, že my jsme ty Vánoce proplakali. A já, když si dnes vzpomenu, jak té mamince muselo u toho stromečku být, tři děti plakaly, muselo to být pro ni hrozné. Ale my jsme děcka jsme se neudržely, plakali jsme tenkrát. Ale příští rok nám to maminka s tatínkem vynahradili. A vím, že jsme další rok dostali pod stromeček každá krásnou panenku.“

  • „Co vám můžu říct, už zase půjdu kousíček dál, vzpomínám si, když se tady začaly rozorávat ty meze. To si vzpomínám. Skutečně je pravda to, že ti sedláci, tady byli na dědině někteří bohatí sedláci, třeba maminka chodila i k někomu na pole tomu sedlákovi něco dělat. Oni leželi na těch svých polích v těch brázdách a nechtěli dovolit, aby to ty traktory zoraly do těch celků. To bylo něco strašného, když těm lidem brali krávy, koně, když jim to odváděli. Mám na to mlhavé vzpomínky, ale to bylo tak něco tady nepříjemného v té dědině, strašného, a když jste viděl ty lidi plakat, jak nechtěli to dát, to zvířectvo třeba.“

  • „V sedmé třídě už se mělo rozhodovat, kam se kdo z té osmé třídy bude hlásit na školu. A protože já jsem byla žákyně s výborným prospěchem pořád, to celé svoje učení, tak jsem si napsala, mohli jsme si tenkrát napsat dvě školy, tak já jsem si napsala ekonomickou školu a druhá byla zdravotní škola. Ekonomickou jsem si napsala z toho důvodu, že byla v Hodoníně a že bych nezatěžovala finančně rodiče. To byl hlavní důvod. Jinak mě by bavilo to financování tady tato stránka, fakturace, takové věci, to mě potom v životě, když jsem to dělávala, tak mě to taky bavilo. Ale bylo to především proto, že jsem chtěla být v Hodoníně a školu si udělat tady, nezatížit rodiče. Bohužel. Napsala jsem si tady tyto dvě školy – a rodičům přišel dopis, že nemohu být přijata na ekonomickou školu v Hodoníně, protože maminka není členkou JZD. Víte, co to pro mne ve třinácti letech znamenalo? Vždyť já, jedničkářka, samé jedničky jako žákyně – a mne nevezmou? Navíc spolužačka, trojkařka, se tam dostala. Alena Urbanová. Její tatínek byl pracovník okresního národního výboru. Já jsem to jako děcko nesla strašně těžce. Strašně těžce. Protože jsem viděla, že ona se učí daleko hůř, jde studovat ekonomickou školu – a já s jedničkami ne. Bohužel maminka rychle vstoupila do JZD, aby mě vzali, to bylo hrozné. A oni řekli, že to už neplatí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hodonín, 24.09.2021

    (audio)
    délka: 02:13:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Važme si toho, co před námi vybudovali rodiče a prarodiče

Marie Fifková v roce 2021
Marie Fifková v roce 2021
zdroj: Fotografie byla pořízena při natáčení v roce 2021

Marie Fifková se narodila 20. září 1944 v Mikulčicích na jižní Moravě. Její tatínek František Zelinka pracoval v tu dobu ve Slovenském štátu jako opravář parních lokomotiv, maminka Ludmila byla ženou v domácnosti a starala se o drobné hospodářství. Rodina žila v chudých poměrech v domě prarodičů, kde se ve dvoupokojovém bytě tísnilo najednou osm lidí. Začátkem 50. let si začali Zelinkovi stavět vlastní domek, ale při měnové reformě v roce 1953 přišli o většinu úspor k tomu určených. Marie byla svědkem násilné kolektivizace, kdy si sedláci z Mikulčic lehali před kola traktorů, aby zabránili rozorávání mezí. Kvůli tomu, že její rodiče odmítli vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), nesměla jít na střední školu, kterou si vybrala v Hodoníně, aby finančně ulehčila rodičům. Musela nastoupit na střední zdravotnickou školu do Gottwaldova, kde také se samými jedničkami v roce 1962 maturovala v oboru dětská sestra. Práci s dětmi pak zasvětila celý svůj život. Ještě za komunistického režimu se stala vedoucí dětských jeslí v Hodoníně a na začátku 90. let, když nastal trend rušení jeslí, bojovala za jejich zachování. V tu dobu pomáhala založit denní stacionář pro děti s postižením, který potom dalších dvanáct let vedla. S manželem Zdeňkem žili v roce 2021 v jejím rodném domě v Mikulčicích, kde je také 24. června 2021 zastihlo tornádo, které jim část stavby zcela zdevastovalo.