Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Avri Fischer (* 1935)

• narodil se v lednu 1935 ve Vídni

• dětství prožil v Bratislavě

• vzpomínky na rodinu, teta Gisi Fleischmann, rozená Fischer

• zažíval projevy antisemitismu, protižidovská opatření

• rodina se ukrývala od září 1944 do května 1945

• po válce se přidal k sionistickému hnutí a v roce 1949 odešel do Izraele

• život v kibucu Kfar Masaryk, služba v armádě, působení v kibuckém hnutí

Rodina se chystá na návštěvu. Oblékání. Tatínek čeká na maminku. Maminka upravuje chlapci vlasy a čekají na tatínka. Konečně mohou odejít z domu. Tatínek zamkne domovní dveře. Projdou brankou. Rodiče líbají synka a odcházejí. Chlapec stojí u branky a kouká za pomalu odcházejícím párem. Čeká a pro sebe si opakuje instrukce. Stál moc dlouho, a tak přidá do kroku, aby je měl stále deset dvacet metrů před sebou. Rodiče se musí poslouchat. Zvláštní cestu ulicemi Bratislavy bere jako samozřejmost. Pozorně sleduje okolí a je připravený v případě, že by se cokoliv stalo, gardisté nebo vojáci rodiče zastavili, utíkat k tetě. Dobře si vybavuje tatínkova slova: ‚Ty nevypadáš jako Žid, ty tu hvězdu nosit nebudeš.‘

Tragédie přichází

Albert Avraham Fischer, současným jménem Avri Fischer skutečně nevypadal jako židovský chlapec, ani fyziognomií, ani blond vlasy. Zachránilo mu to život. Narodil se v roce 1935 ve Vídni. Rodiny maminky Lilly, rozené Perl i tatínka Desidera Davida Fischera, dětského lékaře a primáře židovské nemocnice pocházely z Bratislavy. Tam také bydleli v krásném bytě na Hviezdoslavově náměstí. Nadcházející tragédii předznamenala ztráta strýce Gusty Fischera, tatínkova mladšího bratra. Avri vzpomíná na oblíbeného strýčka. Vysokého, štíhlého, s typicky židovskou vizáží. Jaký báječný rozhled měl z jeho ramen, když ho brával na koně, a jak na něho byl pyšný. Na ulici jej napadla skupina chuligánů a zanedlouho zraněním podlehl. Rodina se musela v roce 1939 nebo 1940 z bytu vystěhovat. Nový domov našli ve vilce v Búdkové ulici u Horského parku na vrchu Bratislava.

Poslední oslava

Avri začal chodit do židovské neologické školy v Zochově ulici. Do školy chodil rád, vzpomíná na příjemné prostředí a chápavé učitele. V roce 1942 na konci druhé třídy se pořádala velká slavnost. Starší děti hrály žertovné hry, všichni se smáli jedné z hlavních postav Itzigu Itzkovičovi, teatrální komické židovské postavičce. Z dnešního pohledu vnímá příjemné setkání na konci školního roku jako tragédii. Většina dětí i učitelů byla zanedlouho zavražděna v Osvětimi. Na podzim se škola již neotevřela a do slovenské školy nesměl nastoupit. Z iniciativy rodičů začal chodit na domácí výuku ke Krasňanským, kde jeden z bývalých učitelů neologické školy vyučoval skupinku pěti chlapců. Pamětník vypráví: „Každý den jsem chodil přes ten Horský park. Sám, k rodině Krasňanských. Když jsem tou cestou prováděl svoji rodinu, manželku, děti i vnuky, říkal jsem jim: ‚Víte co? Dnes, když tudy jdu, nerozumím, jak se mohlo stát, že jsem chodil sám. Ve věku osmi let, já, židovské dítě, které vědělo o pronásledování Židů. A nejen to, že moji rodiče mě nechali jít pěšky tam a zpět, asi dvacet nebo dvacet pět minut.‘“

Minuty a roky nejistoty

Desider David Fischer stejně jako inženýr Krasňanský dostal od úřadů potvrzení o vyjmutí rodiny z transportů. Slovenský stát si nemohl dovolit zbavit se židovských odborníků. V roce 1943 se k Fischerům přistěhovali Franklovi, mladý pár utečenců, polských Židů. Čekala je však brzy deportace. Z tábora v Žilině se jim podařilo vrátit, záhy se však situace opakovala a Avri hrající si na ulici jen sledoval, jak po žebříčku lezou na korbu auta k dalším lidem a odjíždějí. Vzpomíná:

„Jednou přišla pošta a dostali jsme takovou kartu, ve které ti Franklovi psali: ‚Šťastně jsme přišli do nového místa, kde šťastně pracujeme, pěkně bydlíme a vše je v pořádku.‘ Když kartu četla moje maminka, stál jsem vedle ní. Najednou vybuchla, řekla: ‚To není pravda! Oni vraždí Židy v Polsku. Oni je deportovali do Lublinu.‘ Pravděpodobně to věděla od švagrové Gisi Fleischmannové. To bylo poprvé, kdy jsem se dozvěděl o zabíjení Židů v Polsku, že se nejedná jen o deportace, přesidlování, ale zabíjení. Myslím, že tenkrát zmínila i plynové komory.“

Chlapec spěchá. Nechce se opozdit a přijít pozdě domů, ví, že pro rodiče je každá minuta, kterou se zpozdí, utrpením v nejistotě o jeho osud. Návštěva u tety Gisi a babičky jej jako vždy potěšila, je s nimi vždycky tak dobře. Na konci Kapucínské ulice, kde spolu ženy bydlí, se na okamžik zastaví před plakátem. Takových již viděl spoustu, ale tenhle jej něčím zaujal. Karikatura židovské tváře s obrovským nosem. Nápis ´To je on, co všetko hrabe k sebe´.

Na podzim roku 1944 se situace pro rodinu změnila. Jednoho dne rodiče Avrimu vysvětlili, že se budou muset ukrývat na místě, kde nebudou dobré podmínky. Nepřežil by s nimi a půjde žít do jiné rodiny. Rozplakal se, strachy a lítostí z odloučení. Rodiče se strýcem Gustou Perlem a párem manželů Steinerových žili ve stísněném prostoru bez světla a zdroje tepla v polorozpadlém starém skladu na zahradě sousedů Julajových. Gusta Perl v úkrytu nevydržel a začal se ukrývat doma ve skříni. Jeho paní, které Avri neřekl jinak než teta Ica, byla maďarského nežidovského původu, pro všechny vařila a nosila jim jídlo a vodu. Rodiče v úkrytu přečkali do konce války. Strýčka při jedné z prohlídek zatklo gestapo a v březnu 1945 odjel transportem do Terezína.

Na prahu života a smrti

„Jedné noci v říjnu přišli do bytu, kde jsem spal, dva esesáci. Po panu Chovanovi a jeho paní chtěli doklady. Ptali se, jestli je v bytě ještě někdo a pan Chovan jim řekl: ‚Ano, máme tady ještě chlapce z východního Slovenska.‘ Měl jsem falešné papíry na jméno František Falada z Humenného. Vyprávěli jim příběh, jak jsem ztratil rodiče na východní frontě a jako sirotek jsem se dostal do Bratislavy. Oni jsou dočasnými pěstouny, abych měl kde být. ‚Chceme to dítě vidět,‘ řekli. Dělal jsem, že spím, ale byl jsem napjatý. Všechno jsem vyslechl. Přišli k posteli. Posvítili si na mě baterkou. A jeden povídá druhému v němčině: ‚To dítě nevypadá jako Žid, co říkáš, Hans?‘ A ten druhý odpověděl: ‚Máš pravdu, nechme ho spát.‘ Odešli. Nepamatuji se, jestli jsem usnul, nebo se třásl celou noc.“

Do této události dny trávil u rodiny Činčurových. Večer přelezl plot a spal u sousedů, manželů Chovanových. Dva dny poté Alberta teta odvedla k rodině Hegerových. Ti se přihlásili k německé národnosti a pan Heger sloužil v řadách Wehrmachtu. Albert hodně četl a vyšíval. Když přišel někdo na návštěvu, schovával se pod gaučem. Poslouchal rádio a hltal zprávy o vývoji na východní frontě. Teta Ica jej navštěvovala dvakrát týdně a nosila dopisy mezi ním a rodiči. Dopisy měl nakázáno po přečtení spálit. Ani tetě, ani rodičům se nezmínil o tom, že jej syn Hegerových pravidelně bije. Nechtěl jim přidělávat starost.

V lednu 1945 se rodina přestěhovala na malý statek severně od Bratislavy. Avrimu se ulevilo, mohl chodit ven, hrál si s dětmi a pomáhal u zvířat. Ztratil ale kontakt s tetou a rodiči. V dubnu, hned po osvobození za ním rodiče přijeli. Teta Ici hledala strýčka, doslechla se, že by mohl být mezi oběťmi pohřbenými ve čtvrti Petržalka a chodila na exhumace hrobů. Albert chodil se souhlasem rodičů s ní, aby nebyla sama. Přišlo mu to normální, dnes vzpomíná na „atmosféru života a smrti, ruku v ruce“. Strýček Gusta Perl se v polovině května šťastně vrátil z Terezína. Tetu Gisi Fleischmannovou zavraždili v Osvětimi.

Země zaslíbená

Avri se přes léto s tatínkem doučoval, aby mohl v září nastoupit do primy na gymnáziu. V září vstoupil do mládežnického sionistického hnutí a věnoval mu většinu svého času a energie. Poznal mnoho kamarádů a kolektiv jej rozvíjel po všech stránkách. Od začátku počítal s vystěhováním a životem v kibucu. Po maturitě chtěl spolu s ostatními odejít do Izraele. Komunistický převrat však odchod urychlil. Vedoucí hnutí se oprávněně obávali, že podmínky pro odchod budou stále obtížnější, a tak roku 1949 pamětník odjel se souhlasem rodičů v rámci skupiny dvaceti chlapců a šestnácti dívek. Avri vzpomíná na těžký rozhovor s rodiči před odjezdem z Brna:  

„Přišel jsem za rodiči a řekl jim, že odejdu se skupinou mladých do Izraele. Můj otec, který byl od mládí sionistou, sympatizoval s tou myšlenkou, ale řekl mi: ‚Jsi velmi mladý, v lednu ti bude čtrnáct let a to je velmi brzo na to, abys opustil Československo a hlavně nás, rodiče. Věřím, že budoucnost našeho národa je v Izraeli. Můžeš odejít později.‘ Nevěděl jsem, jestli to bude možné a chtěl odejít spolu s tou skupinou kamarádů a vedoucích. Nakonec otec souhlasil, ale maminka ne. Řekla mi: ‚Kde je tvoje svědomí? Ty nás tu necháš samotné, bez dětí, po tom, co jsme přežili tak těžké časy?‘ Řekl jsem jí: ‚Opustím Československo a prosím vás, maminko, abyste s tatínkem přišli co nejdříve za mnou.‘ Nevím, jak se mi je podařilo přesvědčit, ale podepsali souhlas, abych mohl odjet.“

Jednota kibucu

Skupina se šťastně dostala do Haify, kde žili dva týdny ve stanovém táboře a poté našli nový domov v kibucu Kfar Masaryk. Manželé Fischerovi následovali svého syna ještě téhož roku a usadili se v Haifě. Albert, kterému začali podle jeho jména Abraham říkat Avri, se naučil jezdit s traktorem a pracoval v zemědělství. V roce 1952 vstoupil do armády a po ukončení služby o tři roky později se oženil. S manželkou žili ve shodě s kibuckým způsobem života a ideologií. Stačila jim jedna malá společná místnost bez vody a toalety. Děti vyrůstaly zvlášť s ostatními pod společnou výchovou. Toho jediného dnes lituje – společného času, kontaktu a tepla domova, o které tak vzájemně přišli. V roce 1958 jej kibuc vyslal doplnit si vyšší vzdělání, aby mohl působit jako učitel. V řadách sionistického hnutí zastával mnoho funkcí a v roce 1973 byl jmenován hlavním vedoucím. Avri vypráví o své zkušenosti s předáváním vzpomínek, povědomí o tragické minulosti evropských Židů:

„Přišli jsme do kibucu jako skupina a nikdo, ani ti, co pocházeli z Československa nebo Bratislavy a znali se s otcem, se nás nikdy neptali, co se s námi během holocaustu dělo. Nejen to, my jsme o tom nemluvili ani mezi sebou. Asi jsme se všichni v kibucu i v Izraeli koukali jen do budoucna, jak vybudovat mladý stát, aby se stal samostatným. Trvalo to mnoho let, než jsme se rozhovořili o minulosti. V době Eichmannova procesu jsem vyučoval na vysoké škole a v hodinách jsem o tom začal hovořit, snažil se otevřít hlavy a srdce studentů. Tehdy jsem poprvé vyprávěl i svůj vlastní osud během holocaustu. Dodnes mi někteří z těch žáků připomínají, že přese mě se poprvé bezprostředně střetli s osudem jednotlivce, rodiny během holocaustu. Svým dětem jsme vysvětlili, že nechceme, aby se dostaly do naší situace, kdy jsme zmeškali čas ptát se našich rodičů na mnoho věcí, které se udály. Aby se vždy, když se budou chtít na cokoliv zeptat, hned klidně po telefonu zeptaly a my vždy odpovíme. Iniciativa vzájemných cest na Slovensko a do Maďarska, odkud pochází paní, vyšla vždy od dětí a vnuků a s velkým zájmem vše vyslechli o tom, co jsme prožili. Nehovoříme stále o holocaustu a minulosti, to by ani nebylo zdravé, nedáváme tomu více než pět nebo deset procent našich rozhovorů, ale na druhé straně nechceme, aby se stalo, že zůstane nějaké tajemství.“