„Ne, normálně se psalo, a jestli můžu říct jednu krásnou vzpomínku. Táta jako voják mohl posílat malinké balíčky a posílal – to byl balíček možná tak desetkrát pět centimetrů. A máma to rozbalila a byla tam kolečka a nevěděla, co to je, tak mi to dala na hraní. Já jsem si s tím hrál a písek jsme měli u baráčku, tak tam to [...] Asi tak za půl roku přijel táta na dovolenou a sháněl se po těch kolečkách a máma říkala, že mi to dala na hraní. Tak jsme šli do toho písku, vybrali jsme kolečka a to byly vlastně hodiny. Táta si dovezl ciferník, dovezl i kyvadlo a z těch koleček, která byla v tom písku, sestavil krásné hodiny. Měly název Moskva."
„Ti je řezali. Však proto jsem to říkal, ti je řezali jak hrom, a jak jsem říkal, dostali jednu deku a tu měli proti slunci, proti dešti a na spánek. Takže jídlo chabé, tam v lágru opravdu umírali po desítkách. Nebylo jídlo, nebylo nic. A jakmile něco se tentoval, tak dostal ránu pendrekem. Takže jak říkají, že Američani je brali na milost, tady aspoň v tomto táboře ne."
„Máma akorát prala a jednou u branky byl americký voják a štos prádla s sebou. Rukama nohama se domluvili, maminka mu to vyprala, vyžehlila, on přišel, donesl velkou konzervu, asi to byla čtyřkilová masa, to byly takové čtverečky nařezané, žvýkačky a všechno možné. A když jeden viděl ty ostatní, že máma prala, tak donesl ještě prací prostředky, protože to máma neměla, chuděra. Tak donesli prací prostředky a máma jim tam prala prádlo. Já jsem se měl také dobře. Párkrát mě svezli jeepem kolem rynku a čokolády mi dávali, žvýkačky, zkrátka bylo to takové."
„[V době vzniku] oddílu TOM jsem na sobě cítil všelijaké tlaky. V roce 1971 jsme oddíl založili a pokračovali. V roce 1972 byly prověrky technicko-hospodářských pracovníků. Tam jsem neprošel a ředitel mi doslova řekl: ‚Dejte výpověď, protože když vám ji dá podnik, tak vás nikde nezaměstnají.‘ Tak jsem dal výpověď, ale stejně – kde jsem se přihlásil, všude mě nechtěli vzít. 'Po přečtení kádrového posudku vás na požadovanou funkci – proloženě – nemůžeme přijmout.'“
„Jednou jsem měl hovor, když jsem ještě byl v Dřevopodniku. Že by si se mnou chtěli promluvit. 'O čem?' – 'No to se dozvíte na místě.' Protože jsem věděl, že se jedná o StB a estébáci třeba někoho vzali a už ho nepustili, tak jsem to tenkrát nahlásil manželce. Byla zrovna v jiném stavu, čekali jsme dceru Marii. Sraz byl na Holajce u lípy. Přijela šestsettrojka, vyšli oba dva. Pozdravili jsme se. 'Pojeďte, sedněte, jedeme.' Dojeli jsme do Zlína na hotel Moskva, tam měli svoji místnůstku. Byli jsme tam dvě hodiny. Vypil jsem na jejich účet jedno pivo. Jeden měl magnetofon a držel dole u stolu mikrofon. 'Postavte klidně mikrofon na stůl, protože nemám co schovávat.' Začali, že pracuji v protistátní skautské skupině a že jsem byl viděný u táborového ohně. Zkrátka pořád to omílali, aby ze mě něco dostali. 'Prosím vás, jestli jste mě viděli u táborového ohně, tak to bude fotomontáž.' To jsem nevěděl, že by to mohla být fotka z našeho tábora. Ale oni to opravili tím, že říkali, že je to na chatě inženýra Vémoly, kde jsem ve skupině. 'Ale prosím vás, kde inženýr Vémola tu chatu má? Já to nevím.' A tím skončil celý výslech.“
„Prošel celou východní frontu. Měl doma mapu – ta se ztratila –, kde mi ukazoval jejich postup. Všechny ty boje, které jsou vedené v týdenících: na Orlu, Jazma, prakticky byl až u Moskvy. Tam dostali sešup a postupně se vraceli. Nevracel se z Moskvy na Stalingrad, ale na Kyjev a do Rumunska, Jugoslávie, Rakouska. Tam je chytla americká armáda. Dostal se do zajateckého tábora ve Štrasburku. Tam byly tvrdé podmínky, tam opravdu vojáci umírali po jednotkách. Dostali jednu deku proti slunku, dešti a na spaní. Otec měl velkou kliku, že ležel u kotle, kde se vařily obědy. Jak škrábali zemáky, tak si ty slupky lepil na kotel a měl z toho takové chipsy. Tím si přilepšoval. Pak měl další velkou kliku a štěstí, že přišel francouzský podnikatel, který potřeboval stavebního stolaře. Otec byl vyučený jako stavební stolař. Tak ho vybral a vzal si ho k sobě domů. Tam pracoval po celý zbytek až do doby, než ho repatriovali.“
Jiří Frank se narodil 4. srpna 1938 v Holešově rodičům Nikolausi Frankovi z Lindenhau (*1914 v Lipové u Chebu) a Heleně, rozené Pastrnkové (*1908), z Holešova. Rodiče se seznámili během otcovy vojenské služby v Kroměříži, kde Jiřího matka sloužila u jedné rodiny. Ačkoliv otec neuměl česky a maminka německy, roku 1937 se vzali a krátce společně žili v Holešově. Ještě před zabráním Sudet následovala maminka s dvouměsíčním Jiříkem manžela do jeho rodiště. Po vyhlášení druhé světové války otec narukoval jako voják wehrmachtu. Prošel východní frontu a při ústupu v Rakousku padl do zajetí. Kvůli neshodám s prarodiči se maminka s Jiřím za války přestěhovala do Kozolup u Plzně, kde žili až do otcova návratu v roce 1947. Po repatriaci otec přijal zpět československé občanství. Po krátkém čase, kdy žili v Plzni, se pak nastálo vrátili roku 1950 do Holešova, kde se později narodil i jeho mladší bratr Miroslav. Jiří se po vzoru otce vyučil v Bystřici pod Hostýnem stolařem a první zaměstnání získal v holešovském podniku TON. Během základní vojenské služby se oženil a s manželkou vychovali syna a dceru. V roce 1970 složil skautské činovnické zkoušky a také se stal cvičitelem turistiky při Československé tělovýchově (ČSTV). Krátce před likvidací Junáka vedl skautský oddíl, který o rok později převedl pod Turistický oddíl mládeže (TOM). Za tuto svou činnost si vysloužil pozornost Státní tajné policie – byl pozván k výslechu a na jeho jméno byl založen signální svazek. Postih přišel i v zaměstnání. Jelikož roku 1972 neprošel z kádrových důvodů prověrkami, bylo mu doporučeno podat v holešovském Dřevopodniku výpověď. Sehnat nové zaměstnání v podniku Opravy zemědělských strojů (OZS) se mu pak podařilo jen díky náhodě. Od 70. let s malými pauzami vedl různé oddíly mládeže (TOM, Jiskry a turist. oddíl Zálesák) a ihned po pádu režimu se vrátil ke skautování. První roky po sametové revoluci vedl holešovská vlčata. Podílel se na vzniku a organizaci mnoha akcí pro děti. Roku 1994 byl ústředím Junáka vyznamenán Junáckou medailí díků a roku 2018 se mu dostalo vyznamenání i od města Holešov. Jiří Frank zemřel 13. dubna 2023.
Zleva Margareta, stojící Georg a Josef, sedící Johannes a babička Karolína (roz. Schnürerová) s malým Nikolausem na klíně, stojící dědeček Nikolaus Frank, 1915
Zleva Margareta, stojící Georg a Josef, sedící Johannes a babička Karolína (roz. Schnürerová) s malým Nikolausem na klíně, stojící dědeček Nikolaus Frank, 1915
