„To byl takový kanál, kudy procházeli lidi, kde prohlíželi zavazadla, jestli tam není něco cenného, co by zabavili ve prospěch Říše. Když nás o některé věci obrali, šli jsme do kasáren. Tehdy ještě v Terezíně žili ostatní obyvatelé. Někde to bylo nachystané, nacpali jsme si slamníky, a protože to bylo záhy po zřízení Terezína, tak tam nebyly palandy, ale měli jsme na zemi slamník. Ležel jsem vedle maminky a mezi slamníky byla mezera, aby se tam člověk mohl usadit a za hlavu si dal kufr nebo vojenskou bedýnku, kde měl základní potřeby. My jsme si nesměli vzít s sebou víc než padesát kilo, ovšem to byla iluze, protože do transportů šli kojenci, stařenky a starci, z nichž samozřejmě padesát kilo nikdo neunesl.“
„Tam bylo deset pokojů a v každém pokoji asi čtyřicet, dvaačtyřicet postelí, kde jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele, většinou dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla jedna postel, ale tři nad sebou.“
„Každá světnice byla nějak zaměřená. Některá sionisticky, některá česky, některá skautsky. Naše byla zaměřená skautsky. My jsme měli jmenovky a všichni tam měli bobra, protože jsme byli Bobříci. Vedoucí to vymysleli, aby drželi zdání normálnosti. Vím, že jednou tam přišel nějaký esesák, rozhlédl se a říká: ´Lauter Biber' - samí bobříci.“
„Byl jsem zařazený do transportu do Osvětimi, s mým kolegou, který šel rovnou do plynu, když tam přijel. Byli jsme zařazeni v roce 1944 na podzim, kdy byla série velkých transportů, také jsem tam byl zařazený. Už jsem měl číslo na krku a už jsem dostal potravu na cestu. Moje matka, která tehdy stříkala uniformy, šla za svým vedoucím provozu, na tomto stupni to byl ještě Žid, a říkala mu: ´Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.´ On jí říkal: ´To je hloupost, ty s ním nebudeš ani půl hodiny.´ Zřejmě nějaké informace měl. A ona říkala: ´To nevadí, já s ním pojedu, i kdybych s ním měla být jen tu chvilku. Samotného ho nenechám jít.´ Ten chlap, ještě dlouho po válce jsem ho znal, sebral odvahu, jak se škaredě říká, a šel za tím esesákem, který to měl na starosti, a říkal mu: ´Podívejte se, já tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce jít do transportu, protože její kluk jde do transportu a ona říká, že ho nenechá jít samotného. Ale kde já zase seženu zapracovanou sílu?´ Tam byl ještě jeden hoch, my jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde se stříkaly ty uniformy, ten esesák přišel a pak řekl: ´Na gut' - no dobře. Tím jsem byl z toho transportu vyřazený.“
„Přijeli v otevřených uhelných vagonech. Byli tam mezi mrtvými, ti byli naskládaní na sobě a oni na nich seděli. A když se doslova vypotáceli z těch vagonů, my jsme to viděli. Už jsme uměli nakrást chleba a snažili jsme se jim pomoct. Ale my jsme k nim nesměli, protože měli další infekční nemoci, třeba skvrnitý tyf, což je daleko nakažlivější než břišní tyf. Takže když se vypotáceli z těch vagonů, procházeli takovou uličkou drátěných plotů, jako to vidíte, když se třeba dělají výkopy, a trubkovými konstrukcemi byli od nás odděleni, aby se další nemoci nerozšiřovaly po koncentráku. Tak protože jsme k nim nemohli, tak jsme jim to nakradené jídlo házeli. Ale museli jsme s tím přestat, protože oni se o to jídlo navzájem škrtili. Oni byli šílení hlady a žízní. To už nebyly ani lidské bytosti. A teprve tehdy jsme se vlastně dozvěděli tu krutou pravdu, co se stalo s našimi rodinami.“
„A potom jsem tam měl jedno dobré zaměstnání, že jsme s kamarádem vozili takovou jednokolovou kárku, protože už tam nebyli lidi, kteří ji obsluhovali. A na ní jsme po Terezíně rozváželi různé zboží, co bylo zapotřebí. A tam pak vznikala příležitost. Třeba když jsme do různých kuchyní vezli chleba, tak jsme si něco nakradli. Tak to nás bavilo. Moje matka mi pak říkala: ‚Já jsem měla vždycky strach, že už se neodnaučíš krást.‘ Ale skoro jsem se to odnaučil...“
„Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to, že smíme jít nakupovat až odpoledne, tuším od tří do čtyř... A člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal se s tím. Každý si řekl: To je dočasně a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo, nebudeme z toho dělat tragédii. A když nás takto izolovali z té stávající společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují, do koncentráků. Celým smyslem toho, co Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě i dál.“
Ing. Pavel Fried se narodil 13. června 1930 v Třebíči. Pochází z židovské rodiny třebíčského obchodníka. Po zavedení norimberských zákonů se rodiny dotkla protižidovská opatření - arizace obchodu, vyloučení ze školy, ztráta občanských práv. Stejně jako jeho rodiče a starší sestra, byl i Pavel Fried deportován do Terezína. Odjel v květnu 1942 a strávil zde tři roky, až do 8. května 1945, kdy byl Terezín osvobozen. Sestra s manželem zahynuli v březnu 1944 v Osvětimi, rodiče a pamětník jako jediní z rozvětvené rodiny válku přežili. Po návratu do Třebíče se otci vrátil obchod, ale v roce 1949 ho o něj připravili komunisté. Pavel Fried nastoupil v roce 1946 ke studiu Průmyslové školy strojní v Brně, po jejím absolvování v Brně zůstal a našel si zaměstnání jako konstruktér. V roce 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům, pracoval na stavbě letišť. Po dvou a půl letech vojny byl propuštěn do civilu a vrátil se do zaměstnání. Při práci vystudoval vysokou školu, obor organizace a řízení na Vysokém učení technickém v Brně, a v roce 1968 promoval na inženýra. V době Pražského jara byl jmenován ekonomickým náměstkem. To vydrželo jen do roku 1972, kdy byl po souvislosti s normalizací funkce zbaven. Po roce 1989 založili s kolegy soukromou firmu a Pavel Fried se stal jejím ředitelem. Souběžně se začal angažovat v aktivitách Rotary Clubu a později také brněnské Židovské obce. Čtyři roky byl členem jejího představenstva, poté osm let vykonával funkci předsedy Židovské obce v Brně.
