Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Friedmann (* 1948)

S naší rodinnou historií jsem se seznámil až v Izraeli

  • narozen 25. března 1948 v Michalovcích

  • dětství v Malčicích

  • oba rodiče přeživší holocaustu

  • otec vedl lékárnu v Malčicích

  • studium na střední průmyslové škole v Košicích

  • 1964 – rodina se vystěhovala do Izraele

  • 1967–1970 – vojenská služba

  • 1975 – ukončil studium na elektrotechnické fakultě

  • 1981–1983 – studijní pobyt v Buffalu, USA

  • od roku 1985 zaměstnán v izraelské elektrárně

  • 1994–1995 – zástupce Židovské agentury v Praze

  • s manželkou Relly vychoval syna a dceru

  • žije v Haifě

Většinu detailů ze své rodinné historie Pavel Freidmann zjistil až téměř jako dospělý muž. Věděl sice, že oba jeho rodiče přežili holocaust a ztratili ve válce velkou část svých rodin, ale podrobnosti neznal. Více se dozvěděl až v Izraeli, kam s rodiči ve svých sedmnácti letech z rodného Slovenska odešel. „Jako by teprve v nové zemi spadla z rodičů tíha a strach, že Slovensko a Evropa nejsou pro Židy bezpečným místem k životu,“ domnívá se pamětník.

Pavel Friedmann se narodil ve východoslovenských Michalovcích tři roky po válce židovským rodičům. Jeho otec Izák Friedmann byl lékárníkem v Malčicích, obci nedaleko Vranova nad Topľou, maminka Dorota byla vyučená švadlena a otci pomáhala s administrativou. Pamětník o svých rodičích hovoří s úctou a vděkem a zdůrazňuje: „Byli jsme šťastná rodina navzdory tomu, co rodiče prožili. Otec přežil koncentrační tábor v Dachau, odkud se vrátil s podlomeným zdravím, aby zjistil, že z početné rodiny přežila jen jeho sestra Bella, která se několik měsíců schovávala na půdě školy. Maminka se svou sestrou s falešnými doklady utekly do Maďarska, kde se jim podařilo dočkat se konce války.“ Pro matku i otce byl tedy život po válce do jisté míry novým začátkem, oba přišli o své rodiče a část sourozenců.

Mezi Slovenskem a Izraelem

Z rodinné historie znal pamětník jen útržky, a to převážně z debat rodičů se zmíněnou tetou Bellou, otcovou sestrou, která se neprovdala a „kolovala“ mezi rodinou a rodinnými přáteli. „Rodiče věděli den, kdy byly jejich rodiny odvedeny do transportu, a tehdy na ně vzpomínali, v synagoze i doma. Často se bavili o tom, co měli dělat a zda vůbec něco dělat bylo možné,“ vzpomíná Pavel Friedmann. Přesto do podrobností nezacházeli a také jen z vyprávění znal své strýce a tety, matčiny sourozence, kterým se podařilo před válkou vystěhovat do tehdejší Palestiny. „Mým hrdinou byl strýc Eugen, matčin bratr, který se naučil esperanto a před válkou odjel na kole do Palestiny. Cestou si vedl deník, každý den si zapisoval trasu a sbíral podpisy představených židovských obcí, jimiž projížděl. Po třech měsících cesty se do Palestiny v roce 1933 dostal,“ vypráví pamětník. Osobně se se strýcem mohl setkat až o více než třicet let později.

V Malčicích, kde vyrůstal, navštěvoval Pavel Friedmann základní školu a do Michalovců dojížděl do hudební školy, kde se učil hrát na housle. Byl třídní premiant i aktivní pionýr a ve studiu pokračoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Košicích. Studium nedokončil, ovšem z jiných než studijních důvodů – jeho rodiče se v roce 1964 rozhodli, že se celá rodina spolu s tetou Bellou vystěhuje do Izraele. „K jejich rozhodnutí přispělo jednak to, že v Izraeli měla matka čtyři sourozence, a hlavně také to, že nechtěli žít v zemi, odkud byli jejich rodiče deportováni do vyhlazovacího tábora,“ vysvětluje pamětník.

Z Malčic do Tel Avivu

V roce 1964 tedy začala nová životní etapa rodiny Friedmannových, život v Izraeli. Pavel Friedmann i jeho mladší sestra Katarína se poměrně rychle adaptovali na nové poměry, jazyk i životní styl. Zatímco pro mnohé přistěhovalce do Izraele znamenal odchod z vlasti také opuštění rodiny, zvláště maminka se přistěhováním do Izraele s rodinou naopak setkala – byla šťastná, že je nablízku svým dvěma sestrám a bratrům. Díky rodinným sešlostem a společnému vyprávění se doplnily údaje do rodinné historie, která pamětníkovi chyběla. Rodiče se svým způsobem vrátili „domů“, jakkoli paradoxně to může znít. Otec, přestože příbuzné v Izraeli neměl, byl hrdý na svou rodinu, syna a dceru.

Pavel Friedmann přiznává, že věk, kdy přišel do Izraele, nebyl nejvýhodnější: „Bylo mi sedmnáct, rok jsem se učil jazyk, abych mohl pokračovat ve studiu, ale v osmnácti letech přišel povolávací rozkaz a o půl roku později jsem narukoval na tři roky do armády.“ Maturitu dokončil později a poté nastoupil ke studiu na elektrotechnické fakultě, kterou absolvoval v roce 1975. „Otec si sice přál, abych studoval farmacii jako on, abychom mohli provozovat soukromou lékárnu, ale toto přání jsem mu nesplnil já, ale má sestra Katka,“ usmívá se pamětník. Ve studiu pokračoval i během pobytu na univerzitě v Buffalu v osmdesátých letech a od roku 1985 je zaměstnaný v izraelské elektrárně.  

Spravedliví mezi národy

Rodinná historie, tentokrát především životní příběh otcovy sestry, tety Belly, se dostala do popředí zájmu rodiny Friedmannových opět v roce 1990. Tehdy, po obnovení diplomatických styků mezi Československem a Státem Izrael, požádala rodina o udělení vyznamenání Spravedlivý mezi národy pro Jána Heribana a Katarínu Ferancovou, kteří schovávali tetu Bellu osm měsíců před osvobozením na půdě školy v Hlohovci. Po prověření žádosti izraelským památníkem Jad Vašem bylo oběma čestné vyznamenání uděleno v roce 1991. „Byl to i výraz díků a vděčnosti tety Belly, která jen díky nim válku přežila. Přestálá hrůza se ovšem podepsala na jejím psychickém zdraví,“ doplňuje pamětník.

Pavel Friedmann se do České republiky a na Slovensko vrátil v letech 1994–1995 díky svému působení ve funkci zástupce Židovské agentury v Praze. Tehdy se na Slovensku setkal se zachránkyní své tety Katarínou Ferancovou a mohl jí osobně poděkovat za odvahu. „Jména zachránců mé tety jsou vytesána i do Zdi spravedlivých v památníku Jad Vašem v Jeruzalémě jako výraz velké úcty za jejich výjimečné jednání,“ uzavírá Pavel Friedmann.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century