Marie Fritschová

* 1945

  • "Na té Letné byla spousta lidí, to vám nepovím kolik, protože byla plná. Ta Letná byla plná. To vlastně jsem potom viděla až v televizi, co bylo lidí, co nás tam bylo. A to už bylo tenkrát, že už tam Václav Havel, byl Václav Malý, současný biskup. Byli tam všichni tihle z disentu. Teď tam šlo o to, aby se už otevřely hranice, protože šli naši spisovatelé, kteří byli v zahraničí, jako Jiří Grůša a tihle, tak stáli před hranicemi s auty a chtěli domů. A tak jsme tam řvali na celou Letnou: 'Pusťte je domů! My chceme, aby je pustili domů.' Pak je otevřeli, ty hranice, a oni přijeli. Samozřejmě tam už se káli i policajti. Ten jeden tam vystoupil, že takhle to nechtěli, aby ta děcka takhle zmasakrovali, a že se přiklánějí k těmhle myšlenkám. Vlastně ta Letná byla ozvučená, to tenkrát tu aparaturu půjčili, tenkrát říkala: 'Pražští a brněnští popíci nám půjčili aparaturu.' Takže byla ozvučená, všechno bylo krásně slyšet. Tehdy tam vystoupila třeba Hanka Zagorová, Marta Kubišová - to je jasné, ta zpívala tu hymnu, Věra Čáslavská, už tahle elita."

  • "Pak už to začalo trochu vřít tady v Poličce. Tady už bylo nachumeleno tou dobou a už tady začalo vznikat místní Občanské fórum. Byl tady pozdější starosta, pan Skalník, byl tady z kraje starosta Jan Edlmann za lidovou stranu. A na tom náměstí jsme se sešli. Ono to bylo u té spořitelny trochu improvizované, protože oni neměli takovou možnost jako v Praze, takže jenom přes nějaký megafon. Ale zajímavé bylo, že na tehdejším národním výboru byli skrytí ti papaláši komunističtí a byli tam potmě a čuměli z oken. Říkali jsme: 'Jéžiš, oni jsou tady za oknem! Pojďte s námi! Pojďte sem! Co se nás bojíte?' Nepřišli. Oni nevěděli, která bije evidentně, oni nevěděli, jak to bude. Tak to začalo v té Poličce, pak i v těch továrnách nebo i v tehdejším zemědělském družstvu to kupodivu vřelo. Tam dělala moje kamarádka tenkrát, tak říkala, že to bylo husté, že tam potřebovali sesadit ty papaláše, co je tam otravovali. V nemocnici, tam se celkem nedělo nic, tam jsme normálně chodili do práce."

  • "Mamka už to věděla, já ještě ne. Já říkám: 'Mami, proč tatínek není doma?' A ona se vždy rozbrečela a neřekla proč. Pak jsem se dověděla, že už se nevrátí, byl prostě zavřený. Už nevím, jak to řekla přesně, prostě se nevrátí. Někdo ukradl i výplaty těm chlapům, co tam byli, takže... Kdyby se na nás bývali tenkrát lidi nesložili, tak jsme chcípli hlady - s prominutím, protože mamka neměla ani korunu. A tenkrát, to si pamatuju, jeden občan města Kamence přinesl peníze vybrané od lidí. Ona si je nechtěla vzít a on říká: 'Paní Fritschová, vemte si je, máte děcka, Josef je zavřený, musíte z něčeho žít.'"

  • "Tak tady, jak je teď 'kruháč' v Poličce, tak jsme tam otáčeli ukazatele. Oni měli jet na 'Havlbrod', nebo tam někam. A kluci poličský - nevím, kteří to přesně byli, otočili ukazatele a oni skončili za Poličkou na Bystré, Poláci. A naši kluci tam hnali tenkrát mladé, mamka mě tam nechtěla pustit, říkala: 'Oni tě zabijí, nikam nepůjdeš!' Byla úplně běsná strachy, ale to jsem si nenechala ujít, být u toho, když tam obraceli ty ukazatele. No a ti kluci za nimi běželi, za těmi Poláky. A oni tam bezradně stáli, no a kluci se domluvili a říkali: 'Co jsme vám udělali, že jste na nás vlítli?' Takhle nějak. A ti Poláci prý byli tak v šoku, že před těmi českými kluky brečeli a prosili je o odpuštění, že opravdu nevěděli, kam je ženou. Že prostě poplach, do aut, a říkám - 'My jsme vůbec nevěděli, kam jedeme!'"

  • "Protože tátu mi zavřeli v devětačtyřicátém." - "Hned takto po válce?" - "Už hned zkraje. Protože tady byl takový malér s tehdejším poličským děkanem Daňkem. Chytili ho Rusové na hranici do Rakouska, chtěl vzít roha do Říma. A tam ho chytili a v poutech ho přivezli zpátky do Poličky. Načež tady bylo vzbouření na vsi, takže byl tady nějakou chvíli, než ho zatkli, než ho odvezli. Protože on přečetl pastýřský list kardinála Berana, a ten byl zakázaný číst. A on ho z kazatelny přečetl. Takže byl malér. No a tenkrát chrámový sbor zkoušel s tehdejším regenschorim Jaroslavem Maděrou a najednou někdo vtrhl na kurz a říká: 'Vy se tady modlíte a dole vám zavírají děkana!' No tak všichni chlapi a všichni, kdo mohli, šli dolů a tam bylo tedy vzbouření na vsi, demonstrace, a chlapi že teda otočí auto na střechu. Jestli to udělali, to já už si nepamatuju, nevím, jestli to maminka říkala. Ale nicméně to skončilo tak, že ty chlapy, kteří tam byli jako hlavní, pozavírali, včetně mého otce."

  • "On o tom nerad mluvil, když se vrátil po tom roce. Bachař byl vždycky někdo, kdo byl svým mentálním zaměřením... debil. Nebyli normální lidi, to by normální člověk dělat nemohl. Říkám, to byli debilové, které prostě poskládali. Těm bylo všechno jedno. A tak vzpomínal třeba na to, že na jeden Velký pátek jim dali za úkol přenášet nějaké elektrické sloupy na svých zádech. Jako že tedy Ježíš nesl ten kříž. A on fyzicky zdatný nebyl, byl spíš křehčí, tak to odnesl na zdraví."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Polička, 03.05.2019

    (audio)
    délka: 02:13:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    ED Polička, 01.10.2020

    (audio)
    délka: 02:47:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když otce odvedli estébáci, maminka jen plakala. Vrátil se za rok s podlomeným zdravím

Marie Fritschová (v podřepu dole uprostřed) na rodinném fotu, pravděpodobně 60. léta 20. stol.
Marie Fritschová (v podřepu dole uprostřed) na rodinném fotu, pravděpodobně 60. léta 20. stol.
zdroj: archiv Marie Fritschové

Marie Fritschová se narodila 25. února 1945 v Poličce v rodině švadleny a skladníka. V útlém věku prodělala dvě oční operace a pět let školní docházky strávila na internátní škole pro slabozraké v Praze. Otec Josef Fritsch se v roce 1949 účastnil vzbouření proti zatčení faráře Jaroslava Daňka, kterého chtěli odvést příslušníci StB. Farníci mimo jiné převrhli policejní auto. Ve vězení skončilo asi deset lidí. Josef Fritsch byl odsouzen na rok odnětí svobody. Trest vykonal v jáchymovských uranových dolech. Vrátil se s podlomeným zdravím a v roce 1954 zemřel. Rodina trpěla existenční nouzí a nepřízní režimu. Starší sestra nesměla ani na gymnázium. Pamětnice byla svědkem vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Přes třicet let pracovala v telefonní ústředně poličské nemocnice. Učila se esperanto a věnovala se józe, kterou později také předcvičovala. Účastnila se Pochodu tolerance a svobody v srpnu 1989. Dne 25. listopadu zažila v Praze na Letné jednu z největších demonstrací během sametové revoluce. V roce 2020 byla v důchodu a žila v Poličce.