Jarmila Gajová

„Ještě jednu ošklivou vzpomínku mám na rok 1945 jako malé dítě. Šli jsme ze školy s kamarádama, byli jsme tři čtyři. A na kraji vesnice byl veliký statek s velikou zahradou a tam na příkopu sedělo možná sto Němců, nevím, jestli to byli zajatci. Vedli je naši takzvaní, nevím v co se angažovali, říkalo se jim hurá partyzáni. Ti je tam vedli jako dozor, nevím, kam je vedli, odkud je vedli, pravděpodobně to bylo z pracovního tábora, co byl za Kolvínem, ale to nevím. Jako zvědavé děti jsme se tam zastavili, šli kolem a dívali se. Měli tam oddech, protože už asi nemohli, pili vodu a jedli chleba. Mezi nimi chodili a hlídali je ti dozorci, bohužel to byli Češi. Tak jsme stáli, dívali se, byli z toho celí zcepenělí. Jeden ten Němec středního věku měl rozepnutou košili a na ní měl na krku pověšený krásný, velký zlatý křížek. Načež přišel jeden z dozorců, kteří je tam obcházeli a nám říkali, ať jdeme. Přišel k němu a silou mu ten křížek z krku strhnul, ten dostal takovou ránu, že měl deseticentimetrovou krvavou bublinu u nosu. Tak to je jeden z mých nejstrašnějších zážitků.“

„Najednou jsme přišli k tomu plotu a tam seděl pro nás příšerný, zarostlý, otrhaný chlap. Tak jsme začali ječet a šli jsme to říct rodičům. Naši nás zahnali, byl to jeden z těch partyzánů. Táta za ním potom šel, něco se s ním dohodli, někam ho poslali. Vím, že mu potom nosili jídlo do seníku a že ještě mu táta dal boty, tehdy fasovali pracovní boty, dneska se tomu říká kanady, protože on neměl v čem chodit.“ – „To byli český partyzáni?“ – „To byli Rusové. Jednoho dne k večeru volali z lesní správy z Padrtě, aby tam táta okamžitě přijel. Tak jel a nevracel se, nevracel se. Vím, že byl večer, tma, maminka se modlila, klečela, brečela, protože si myslela, že chytli toho partyzána a že prozradil, že má ty boty od táty. Ale ono to bylo trochu jinak, bylo to opravdu pár dní před koncem. Měli jsme krásnou aerovku, jako děti jsme seděly v tom kufru, jestli víte, jak vypadaly první aerovky, číslo vám neřeknu. Němci chtěli jak od ředitele, ten měl malého tudora, a my měli aerovku, koupit auta, ti vysocí důstojníci, a chtěli odjet. Nakonec to dopadlo tak, že táta se vrátil a bylo všechno v pohodě, protože chtěli ty auta koupit a nakonec je nekoupili a nevím, jak to dopadlo, jak se dostali.“