Jarmila Gajová

* 1937

  • „Když si vzpomenu na cestu, kterou jsme jeli z Plzně na Karlovarsko, takzvaná Krásná Ves, nebo jak se to tam jmenuje, to byla jedna hrůza. Velichov taky, dneska už je to krásná vesnice, ale když jsme sem přišli, to vám můžu říct, že jsme se nabrečeli hrůzou. Nikoho jsme tu neznali…“ – „Bylo všechno prázdné?“ – „Prázdné to nebylo, už to bylo obsazené. Po roce 1945 komunisti potřebovali obsadit vylidněné pohraničí, protože Němce vyšoupali ven. Takže tady byly statky a baráky, krásný, a nikdo v nich. Domkáře ze severních Čech, z Hradce Králové, z Kolínska… takhle se osidlovalo pohraničí, oni jim nabídli barák nebo statek a ty lidi se sem přistěhovali s tím, že začali hospodařit. Vesnice byla poskládaná, protože původní obyvatelé tu nebyli, z úplně cizích lidí, kteří se tam postupně nastěhovali a obsazovali baráky. Přišli jsme v roce 1953, už to bylo obsazené a zabydlené, ale lidi neměli tu soudružnost jako dřív na vesnici, která tam žila stovky let.“

  • „Ještě jednu ošklivou vzpomínku mám na rok 1945 jako malé dítě. Šli jsme ze školy s kamarádama, byli jsme tři čtyři. A na kraji vesnice byl veliký statek s velikou zahradou a tam na příkopu sedělo možná sto Němců, nevím, jestli to byli zajatci. Vedli je naši takzvaní, nevím v co se angažovali, říkalo se jim hurá partyzáni. Ti je tam vedli jako dozor, nevím, kam je vedli, odkud je vedli, pravděpodobně to bylo z pracovního tábora, co byl za Kolvínem, ale to nevím. Jako zvědavé děti jsme se tam zastavili, šli kolem a dívali se. Měli tam oddech, protože už asi nemohli, pili vodu a jedli chleba. Mezi nimi chodili a hlídali je ti dozorci, bohužel to byli Češi. Tak jsme stáli, dívali se, byli z toho celí zcepenělí. Jeden ten Němec středního věku měl rozepnutou košili a na ní měl na krku pověšený krásný, velký zlatý křížek. Načež přišel jeden z dozorců, kteří je tam obcházeli a nám říkali, ať jdeme. Přišel k němu a silou mu ten křížek z krku strhnul, ten dostal takovou ránu, že měl deseticentimetrovou krvavou bublinu u nosu. Tak to je jeden z mých nejstrašnějších zážitků.“

  • „Najednou jsme přišli k tomu plotu a tam seděl pro nás příšerný, zarostlý, otrhaný chlap. Tak jsme začali ječet a šli jsme to říct rodičům. Naši nás zahnali, byl to jeden z těch partyzánů. Táta za ním potom šel, něco se s ním dohodli, někam ho poslali. Vím, že mu potom nosili jídlo do seníku a že ještě mu táta dal boty, tehdy fasovali pracovní boty, dneska se tomu říká kanady, protože on neměl v čem chodit.“ – „To byli český partyzáni?“ – „To byli Rusové. Jednoho dne k večeru volali z lesní správy z Padrtě, aby tam táta okamžitě přijel. Tak jel a nevracel se, nevracel se. Vím, že byl večer, tma, maminka se modlila, klečela, brečela, protože si myslela, že chytli toho partyzána a že prozradil, že má ty boty od táty. Ale ono to bylo trochu jinak, bylo to opravdu pár dní před koncem. Měli jsme krásnou aerovku, jako děti jsme seděly v tom kufru, jestli víte, jak vypadaly první aerovky, číslo vám neřeknu. Němci chtěli jak od ředitele, ten měl malého tudora, a my měli aerovku, koupit auta, ti vysocí důstojníci, a chtěli odjet. Nakonec to dopadlo tak, že táta se vrátil a bylo všechno v pohodě, protože chtěli ty auta koupit a nakonec je nekoupili a nevím, jak to dopadlo, jak se dostali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 20.07.2023

    (audio)
    délka: 01:24:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec odmítl členství v KSČ a poslali je do Sudet. Domov tu nakonec našli

Jarmila Gajová ve studiu Paměti národa v roce 2023
Jarmila Gajová ve studiu Paměti národa v roce 2023
zdroj: Post Bellum

Jarmila Gajová, rozená Müllerová, se narodila 17. září 1937. Od dětství vyrůstala v dnes již zaniklých vesnicích v Brdech, kde její otec pracoval jako správce vojenských lesů. Během druhé světové války rodina podporovala strýce, kterého nacisté věznili v koncentračních táborech. Otec pomáhal také ke konci války sovětským partyzánům. Přesto jej po válce podezřívali z kolaborace s nacisty, se kterými přicházel pracovně do styku, vězněný švagr se za něj ale přimluvil. V roce 1953 komunisté Oldřicha Müllera přemístili k nově vzniklému vojenskému prostoru Hradiště do Sudet, protože nechtěl vstoupit do KSČ. Pamětnice od roku 1956 pracovala jako učitelka v Kyselce. Vdala se za Václava Gaju, který dělal stavebního inženýra u vojenských lesů, měli spolu dceru. Během invaze v srpnu roku 1968 je z dovolené na Rujáně eskortovali němečtí policisté do Československa. Pamětnice odmítla poté v rámci prověrek učitelů podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Velkou část života strávili Müllerovi a Gajovi ve Velichově v budově Charity, která dříve bývala hospicem pro bohaté Němce. V roce 2023 žila nadále ve Velichově. Vzpomínky pamětníka byly natočeny a zpracovány díky finanční podpoře Karlovarského kraje.