„Protože jsme jakž takž znali ten kurz zpátky, tak jsme letěli. Dostali jsme se přes Kanál a na prvním letišti, co tam bylo, tak jsme přistáli. Ovšem nešel zase vysunout podvozek, to byl další problém. Poněvadž jak to jede po zemi, tak to normálně začne hořet, poněvadž od těch jisker se vznítí benzin, a to pak je zle. Ale naštěstí my jsme bylï skoro bez benzinu a v posledním okamžiku jsme přistáli na břicho.“
„Já jsem přišel s advokátem do továrny a řekl jsem, že jsem se vrátil z války a že bych chtěl s nima spolupracovat a uplatnit své vědomosti. A oni řekli: ‚No, podivej se, soudruhu, my jsme to tady zvládli bez tebe, takže my tě tady nepotřebujeme, víš? Nezlob se na nás –‘ a vysloveně mě teda vyhnali z továrny.“
„On [Jan Masaryk] byl velmi žoviální a říká: ‚Tak kluci, co si dáme?‘ A my jsme řekli: ‚No, na oslavu něco lepšího, ne? Vínečko, nebo nějaký ten koňak.‘ A on: ‚Kluci, víte, já na tom teď zrovna nejsem finančně moc dobře. Ale vždyť si můžeme dát pivo dobrý, ne?‘ A já jsem řekl: ‚Jo, Plzeň.‘ A on řekl: ‚No to byste si dali asi, ne?‘ Tak nakonec zamluvil nám pivo. On tedy nechtěl zaplatit. Neměl tedy. On asi taky za války... Nebo nechtěl, abysme se tam vožrali. Voni ti kluci dost pili, ti letci. Oni pili, poněvadž si řekli: ‚Třeba zítra už se nevrátim, tak co.‘ Ale já jsem si řek: ‚Někdo to přežít musí...‘“
„To jsme byli už na liberatorech, ve Skotsku, na Kanále, to jsme byli už většinou u moře. A když jsme se vraceli, tam ze strany byly skály a mezitím byla nádherná pláž. Ten Cornwall, to je vůbec skalnatá část Kanálu. No a on [kapitán Šedivý] říká do mikrofonu: ‚Hele, postrašíme tam ty Anglány.‘ My jsme letěli z operace, nízko nad mořem, a najednou se otevřely ty skály. Tam byli lidi a on šel nad nima jen pár metrů. A ti byli úplně [vystrašení], leželi na břiše...“
„Na piloty je [Židy] nedávali, dávali je sporadicky na čistý navigátory. Byl tam antisemitismus. (Mezi těma Čechama, jo?) No. Angličani byli velmi slušný a všecko až do konce. Ale to tady bylo v armádě taky přeci, už před válkou, ten antisemitismus. Ale přitom se ukázalo, že Židi měli vynikající výsledky jako vojáci.“
„[V roce 1951 v rámci ‚akce 77‘ bylo panu Gibianovi řečeno:] ‚Můžeš si najít zaměstnání, ale nemůžeš pracovat v exportu.‘ Nejsem spolehlivej. Tak jsem zase přes toho Prošvice, ten nebyl zavřenej, ten dělal v tom Hlinsku, tak ten mi sehnal místo elektromontéra. Ovšem já to v životě nedělal. Tak jsem šel do kurzu na montéra. Tam byli doktoři, inženýři, kteří začali dělat manuálně montéry. To jsem dělal pět let. Takže já poznal dělnickou třídu, já byl jeden z nich, a tím jsem úplně vypad z toho [pronásledování]. Akorát že chodili kontrolovat do bytu. Domovnice referovala o mně, jak se chováme, ale my jsme ji měli podmazanou, takže ona řekla to nejlepší.“
Petr Gibian se narodil 1. 5. 1922 v Českých Budějovicích v rodině židovského továrníka. Doma se mluvilo česky, měl však německou vychovatelku a již tehdy položil základy znalostem i dalších cizích jazyků. Přál si studovat medicínu, ale před okupací nestihl dokončit ani gymnázium, takže maturitu dodělával až po válce. Otec byl zatčen krátce po okupaci, během války zmizel v koncentračních táborech i zbytek rodiny. Krátce po vzniku protektorátu odešel pan Gibian přes Polsko do Velké Británie. Tam vystřídal několik zaměstnání, načež vstoupil do formující se československé armády a po půlročním výcviku zamířil RAF. Létal u 311. perutě jako střelec a radista. Po návratu do republiky nedostal zpátky rodinný majetek a noví provozovatelé otcova podniku nevyužili ani jeho nabídky ke spolupráci. Z armády brzy po válce odešel, krátce pracoval jako vedoucí exportu, poté musel odejít do výroby. 1. června 1947 se oženil. Po elektrikářském kurzu působil jako elektromontér, v 50. letech zakotvil po vystřídání různých zaměstnání v Ústavu technických informací, kde byl do roku 1968; poté do roku 1972 v podniku zahraničního obchodu Mercuria, od roku 1977 pracující důchodce, od 1987 již jen jako důchodce. Zemřel 16. září 2008.
