Василь Горняк Vasyl Gorniak

Ano, samozřejmě, říkám svým dětem, klukům i děvčatům, že to a to... Neustále říkám, co jsem v životě zažil odmala a co mi říkali rodiče, že tohle se nesmí, tohle se nesmí — říkám to svým dětem taky. Stejně musíme to dodržovat, že tohle se nesmí, tohle se nesmí, tohle se nesmí, takhle se to dělá, takhle mě to naučila moje maminka a já to učím vás. I co se týče naší řeči — snažím se dokonce na ně často mluvit, přihodit tam pár slovíček. Ale hlavně je to moje starší sestra, která se o cikánštinu zajímá. A ta dokonce pátrá na internetu, kontroluje mě, jestli mluvím správně. No, na internetu je trochu jiný dialekt, ale většinou mluvíme stejným jazykem. A já to říkám svým dětem, říkám, že naši Cikáni... Mluvíte o kultuře, tak naši Cikáni si na ni velmi potrpí, drží se svých kořenů... Co se týče hudby... Je to vrozené, je to dané, nevím, kde se to vzalo, ale Cikáni jsou veselý národ. Jsou věrní, školu mohou dostudovat nebo nechat, ale toto je prostě... od Boha. Cikáni umí hrát na kytary, na klávesové a knoflíkové akordeony. A vůbec jsou Cikáni veselý národ. Dokonce se to přenáší dál, vidíte, já mám syny. Řeknu to takhle: je to po mém pradědečkovi, máme to... hrát na kytaru. On se nic neučil, prostě to k němu přišlo automaticky... dneska hraje na kytaru dobře. Jsou tady Cikány, kteří umí dobře hrát na hudební nástroje a velice [dobře] zpívat. Moje děti také zpívají, moji synovci jsou prima zpěváci. A vůbec — kdykoli se Cikáni sejdou, zpívají. Zpívají po cikánsku. Cvičíme cikánštinu více, když zpíváme, než když mluvíme. Zpíváme cikánsky velmi dobře. Máme to tak, před [totální] válkou bývalo to tak — to byla skvělá doba, scházeli jsme se, celá naše rodina, jeli jsme někam do lesa, brali jsme kytary, zpívali, tancovali... No, něco v tom bylo trochu cikánského, něco takovýho, pálili jsme táborák, člověk si připadal, za takové atmosféry, že je opravdu cikán, s takovou partou, zpíváním, dětmi, vtipy a tak dále.

Řeknu vám upřímně: za Sovětského svazu se k nám chovali lépe. Měli jsme pocit, že žijeme v Bani, že tam žijí naši příbuzní, žili jsme tam my a naši ukrajinci z Boryslavi se s námi přátelili, nebylo tehdy takové rozlišování. Dělili se o každý halíř, chleb, sušenky, sladkosti, nebylo to tak, že Cikáni prý... Nebylo takové výrazné rozlišování. Nějak jsme se měli rádi, kamarádili jsme se, a víte, v Boryslavi bývaly čtvrti, jak pořád ještě jsou — mikro čtvrť Baňa, Komsomolská, Kovaliva, a většina Cikánů žila v Bani, v té čtvrti. A byly nějaké hádky, party, rvačky, čtvrť proti čtvrti, ale Baňa bylo místo, kde se Ukrajinci kamarádili s Cikány a byli naši. Když to srovnáme s dneškem, za samostatného ukrajinského státu, jsou dnes lidé velice rozdělení. Teď je z Cikánů strach... Řeknu vám upřímně — Cikánům se těžko žije, teď se jim žije těžko. Pomlouvají je. I když se snažíte se sousedy vycházet a zdá se, že jsou na vás hodní, stejně vás budou pomlouvat, protože jsi Cikán... Je to těžké...

Já jsem tam [do Německa, kam se rodina evakuovala] za nimi taky jezdil, byl jsem tam, pak jsem tam s nimi byl čtyři měsíce, ale tamní lidé... Dokážou vás týrat hůř než svoji. Byl jsem překvapen, a pak jeden starší týpek křičí na moji dceru, já mu říkám: „Hele, jakým právem jste na ni křičel, vždyť je to dítě!“ Ona přijde a rozpláče se: „Tati, on se na mě takhle...“ Jdu k němu: „Poslouchej, co to děláš, jak můžeš křičet, ty jsi starší muž, já jsem otec, proč nezaklepeš na dveře a nevysvětlíš mi to?“ Říkám mu: „Co to děláš?“ A oni, ti lidé... Říkám mu: „Sláva Ježíši Kristu,“ a on mi na to: „Dobrý den.“ Rozumíte? A ten dialog s nimi byl trochu špatný. Později jim to došlo... Říkali nám „Cikáni“, chovali se k nám takhle, vyhýbali se nám... — To byli sousedé, se kterými jste žili? — Ano. A řeknu vám na rovinu — kamkoliv půjdeš, budou tě pomlouvat. Jsi Cikán a s tebou... Jsou někteří lidé, neříkám, že všichni. Jsou lidé, kteří s Cikány jedí — a jedli s námi, těšili se, chodili s námi na procházky. A jsou pak lidé, kteří jsou na tebe jakoby hodní, ale pak tě budou kdesi pomlouvat. Takže tak. Ale nezáleželo na tom, jestli jsi Cikán nebo kdokoli jiný — všichni byli přijati...

Problém, opakuji, spočívá v nás, starších. Protože jsme nezodpovědní, neuvažujeme o tom, že je to naše vina, že neučíme děti náš jazyk. A zapomínáme, že brzy vymře. A přijde nějaká další generace, uplyne mnoho generací, a pokud nepřijde Bůh, nebudou znát žádné cikánské slovo. A to je naše vina. Musíme... Je dobře, že jste mi to řekli, protože teď o tom sám přemýšlím a napadlo mě: „Proč se svými dětmi vlastně nemluvím cikánsky?“ Vymře jazyk, nebudou to umět a je to přece... Jsme přece Cikáni. A pak, víte, na Zakarpatí jsou Cikáni... Vzal si mou sestru, je to Cikán, a ani neumí cikánsky. My, starší, za to trochu můžeme, že nemáme zájem, aby někde... My jsme plánovali, mimochodem... Moje sestra, vedoucí romské organizace, dostala tady kancelář, ale chce to ještě více práce, nevím, jestli to dokončila, a my jsme chtěli otevřít školu cikánštiny. Plánovali jsme to. Před válkou. Ale začala válka, a já říkám, ta válka nám zhatila všechny plány, protože všichni odjeli, a my jsme to chtěli udělat. No, já si myslím, že navzdory tomu... Myslím, že válka skončí a my budeme přemýšlet o otevření školy, abychom obnovili náš jazyk, některé naše tradice.