„Pak jsem jako dítě nebo i jako starší jsem měla takové výčitky vůči mojí vlastní mamince, proč mě počali takhle pozdě, když už byly transporty. Prostě jsem je měla za nezodpovědné. Ale tím, jak jsem se dověděla, jak mě maminka zachránila, tak si na druhou stranu říkám, že ona si tak přála dítě, o které přišla. Zase ji beru jako hrdinku, že mi vlastně zachránila život. Já si nedovedu představit, jak jí muselo být, když položí dítě v peřině na lavičku. Takhle skončila a nemůže vědět, že jsem se zachránila.“
„Věděla. Protože i když bylo po válce, tak lidi jsou nepoučitelní, jelikož jsem byla kudrnatá, tmavá, trošku exotický typ, tak po mně – z domova to asi věděli – pokřikovali: ‚Židovko!‘ Styděla jsem se za to tenkrát hrozně. Ve škole jsem měla ohromné zastání, ale i dokonce spolužáci někteří taky mi říkali: ‚Ty židovko, ty jsi židovka.‘ Já říkala: ‚Co je na tom?‘ Setkávala jsem se s antisemitismem.“
„Tam byla razie, kdy zastavili vlak, všichni museli vystoupit. Němci tam zjistili, že pár Židů utíká, tak je všechny pochytali. Vše šlo přes Prahu, teta mi říkala, že byli mučeni v Petschkově paláci a odtamtud jeli do Malé pevnosti v Terezíně. A já jsem byla na lavičce, jak maminka mě stihla nějak – ten nápad, jaký měla – vlastně mě tím zachránila. Potom jsem byla na Karlově v nalezinci. Tam jsem byla půl roku.“
„Když [rodiče] utíkali, tak už byli v Pardubicích, myslím, že mířili a chtěli přes Polsko dál, ale nevím přesně kam, to jsem se nedozvěděla. V Pardubicích vlak zastavili, byla obrovská razie Němců. Zřejmě opravdu na udání, asi rodiče nebyli jediní. Fakt je ten, že matka mě stačila odložit na lavičku v parku. Oni museli přes Pečkárnu, přes mučení a podobně se dostali potom do Malé pevnosti. A já – někdo mě našel, podrobnosti nevím, a dostala jsem se na Karlov do nalezince.“
„Byla jsem nejmladší dítě vlastně a jenom matně si pamatuju, jak sedím v takové vysoké stoličce v nějaké velké místnosti, přede mnou obrovský stůl a okolo děti různého věku. Byla to pravda. Já myslela, že třeba se mi něco zdálo, ale byla to skutečnost. Měla jsem problémy s jídlem, pamatuji se, jak jsem plakala, nechtěla jsem se nechat krmit. Vím, že mě z té stoličky ta vychovatelka dala do vedlejší místnosti, kde ty děti si hrály a spaly. To je takový dojem. Já myslela, že se mi to zdá, ale byla to skutečnost, pak vysvětlím, jak to víme. Potom mi probleskuje – to bylo strašně nepříjemné – že jsem v nějaké kobce, to byla nějaká sklepní místnost, kde mě schovávali, to jsem měla tyfus. Píchali mě do ručičky, to mně bylo kolem tří a půl let, asi tak. Vím, že nějaký lékař tam byl. Bylo to všechno tajné, protože Němci takovéhle věci likvidovali, nemocné děti nebo tyfus. To by mě určitě okamžitě zabili.“
„Když sem Rusové přišli v osmašedesátém, tak [ženy pocházející z Ruska] dělaly všechno pro nás, pro Česko. Domlouvaly těm vojákům, ale nepomohlo nic. Na mě už i mířili, když jsem se neslušně chovala k Rusům. Já jsem je taky začala přemlouvat. Oni zastavovali auta a prohlíželi je. Tak jsem byla hrozně rozčilená, tak jsem jim říkala: ,Oružija zděs! Tady jsou zbraně!‘ Ukazovala jsem pod sedadla. Oni byli na mě naštvaní, ale já jsem jim říkala: ,Tak vaši rodiče osvobodili Terezín, moji rodiče zahynuli za války. Vy jste mě osvobodili, a teď na mě míříte?!‘ Já uměla tenkrát slušně rusky. Takhle to bylo.“
„Žili ve strachu. K nám chodili pánové, to si pamatuji, protože rodiče nevlastní, to už nemusím podotýkat, když prezident Beneš zemřel, tak byli na pohřbu. Pamatuji si, že k nám chodili takoví pánové v černých kožených kabátech. Ale říkám, že díky tomu, že si mě vzali a adoptovali, to potom později, já byla adoptovaná v jednapadesátém roce, tak z toho celkem vybruslili, maminka nepracovala, a to BBC utajili.“
Paní Alice Grusová, rozená Knappová, se narodila 25. května 1941 v Praze v rodině Marty a Alexandra Knappových. Oba rodiče, Židé původem z jižního Slovenska, se v červnu 1942 rozhodli utéct z protektorátu spolu s roční dcerou. Během jejich cesty vlakem proběhla na nádraží v Pardubicích razie a kontrola dokladů, při nastalém chaosu matka odložila dítě na lavičku u nádraží. Oba rodiče byli zatčeni, vězněni v Malé pevnosti v Terezíně a později deportováni do Osvětimi, kde v září 1942, resp. lednu 1943, zahynuli. Malá Alice byla převezena do sirotčince, kde strávila asi půl roku. Dne 22. prosince 1942 byla spolu s obyvateli sirotčince deportována do Terezína. Zde se dočkala osvobození v květnu 1945. V té době se jí ujala matčina sestra Edita Schwitzerová, která s malou Alicí odcestovala do Lučence a později do Levic. Po Editině plánované emigraci do Palestiny v roce 1947 se dívky ujali adoptivní rodiče Klímovi. Alice vystudovala zdravotní školu, v roce 1962 se vdala, s manželem vychovali tři syny. Paní Alice Grusová pracovala jako staniční zdravotní sestra, s manželem žila v Praze. Zemřela 28. září roku 2023.
