„Já jsem se dozvěděla, že se tvoří československá armáda – to mi řekli Rusové, jak mě propustili – v Buzuluku. Protože moje město Šachty měli Němci a nemohla jsem tam jet, tak jsem se přihlásila. Tak mě tam odvezli a už tam bylo dost lidí, chlapci a děvčata z celého Sovětského svazu tam přijeli. Já jsem tam přijela a dostala jsem plíšek na krk. To dostal každý voják, kdyby byl raněn nebo zabit, aby věděli, kdo to je, že? Já jsem dostala číslo 855, to si pamatuji. Když jsem tam přišla, tak okamžitě jsem šla do karantény na čtrnáct dní. To víte, tam [zřejmě v Akťubinsku – pozn. autor] nebylo žádné pořádné jídlo. Potom mě pustili na ubikaci mezi další děvčata. My jsme byly v takové budově, tam byly palandy, mladé bydlely nahoře, ti starší dole. A začal výcvik. A pořádný výcvik.“
„Těch mrtvých, co jsme viděli, když jsme přijížděli ke Kyjevu na studebakerech. Tam byli mrtví koně, mrtví Rusové i Němci. Protože to nestačili uklidit. Teďka si představte – všechno jste viděli. Vy jste zatvrdl, úplně zatvrdl. A na té Dukle. Jedenkrát jsme byli v palebném postavení a já jsem si říkala, že se půjdu podívat na pozorovatelnu. Představte si to, já jsem tam došla. A Dukla byla přitom zaminovaná, tam byly zaminovaný prahy. Všechno. Tam najeli důstojníci po cestě na minu a ten [velitel brigády Vedral-Sázavský]. Vyletěli do vzduchu všichni, že. Když jsme přijeli k našim hranicím a byli jsme doma, tak jsme líbali zem, tekly slzy, plakali jsme. Tam bylo ještě prolito krve.“
„[Rodiče] byli v Sovětském svazu, odstěhovali se do Rostovské oblasti do města Šachty. To je od Rostova nedaleko, od Taganrogu nedaleko, od Černého moře taky nedaleko. Tam pracovali a mě nechali v Ústí nad Orlicí u babičky. Bydlela jsem v Hylvátech, to je vesnice, která byla v Sudetech. Byla tam německá škola, takže jsem chodila do německé školy. Když mi bylo dvanáct roků, tak prostě mamka přijela a odvezla mě do Sovětského svazu. Samozřejmě, že jsem neznala ruštinu, znala jsem akorát češtinu a němčinu, tak mně najali učitelku a já jsem se učila ruský jazyk. Potom jsem přišla do ruské školy, měli jsme tam bezvadnou učitelku, jmenovala se Penelopa Karnilovna a ta mě strašně milovala. Šlo mně to tam. Dokonce jsem byla u pionýrů. Líbilo se mi to tam. Ale potom v čtyřicátém prvním roce vypukla válka a mě Rusové internovali, protože jsem dostala český pas.“
„Dostali jsme rozkaz okamžitě vzít zdravotní materiál a odejít do kostelíka. Neměli jsme chodit v prostoru kostelíka, protože kdyby něco spadlo, tak [nás to trefí]. Tam už byli ranění a čekali na nás. My jsme je obvazovali u zdi kostela, tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly. Když jsme tam šli, tak jsem viděla, že plamenomet padl jednomu chlapci na záda. Samozřejmě úplně shořel. A vy jste se nesměl bát, vy jste prostě musel obvázat raněné. A já jsem nebyla bojácná holka, to teda ne. Tak jsme obvazovali raněné a přišli jsme do toho kostelíka. Tam už taky na nás čekalo hodně raněných. A teď všechno hořelo…“
„Tam byla věznice, to byla nádhera. Postavil ji Petr I. a bylo to úplně jako hrad. Ale co to bylo platné? Tak jsme tam seděli ve sklepích mezi lidmi, kteří třeba zabíjeli, kradli a tak. Byla to hrůza. A mně bylo sedmnáct, takže to nebylo vůbec nic lehkého. Bydleli jsme ve sklepení. Na procházku nás vezli, tam rostl tabák a ten nádherně voněl. Když jsme potřebovali, tak tam byla bečka. A každý večer nás kamsi vedli. Tam jsem seděla měsíc. Najednou v noci volali moje jméno. Jak byla černá zasklená auta, tak mě tam prostě do toho auta posadili, byli tam ještě jiní, kteří seděli v jiných celách, a odvezli nás do Oranek.“
Plukovnice v.v. Jarmila Habrštátová, rozená Kaplanová, se narodila 7. 4. 1924 v Ústí nad Orlicí. Rodiče odjeli za prací do města Šachty v Rostovské oblasti Sovětského svazu a v roce 1936 odjela do Sovětského svazu i malá Jarmila. Na rozdíl od rodičů měla protektorátní (československý) pas, a tak byla v roce 1941, po napadení SSSR nacistickým Německem, ve svých 17 letech, zatčena a odvezena do internace v Rostově, Moskvě, Novgorodu a v Orankách. Poslední místem jejího zatčení byl gulag v Akťubinsku. O rok později byla propuštěna a 16. 6. 1942 vstoupila v Buzuluku do československých vojenských jednotek. Prodělala zdravotnický kurz a v roce 1943 se s 1. československým polním praporem zúčastnila bojů o Sokolovo v 1. rotě Otakara Jaroše. V Novochopersku byl československý polní prapor reorganizován na 1. československou brigádu a Jarmila Kaplanová prodělala spojařský kurz. Zúčastnila se bojů o Kyjev, Bílou Cerkev, Zaškov a o pravobřežní Ukrajinu. Po náboru volyňských Čechů a vytvoření 1. československého armádního sboru zůstala v 1. brigádě a zúčastnila se bojů v Machnówce a Karpatsko-dukelské operace. Po válce absolvovala letecký výcvik a do roku 1946 sloužila jako instruktorka výcviku bezmotorového létání ve třetí letecké oblasti v Brně. V roce 1946 demobilizovala a pracovala jako účetní a v dělnických profesích. Poslední léta svého života strávila v Moravské Třebové v pečovatelském domě. Zemřela 2. prosince 2020 v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
