Věra Halová

* 1954

  • „Já si pamatuju, že jednou jsem prostě nějak neměla možnost zrovna v ten den do té Olomouce zajet, protože to už jsem učila ledaco, nebyla jsem úplně pánem svého času. Tak jsem to poslala po svojí sestřenici, která tam studovala, a prosila jsem ho, aby mně poslal něco jiného na čtení. A on mi poslal asi šestisvazkový román o bitvě u Zborova. Já jsem si říkala: 'To snad není možné!' Já jsem to teda přečetla, protože jsem pořád čekala, že tam bude něco, kvůli čemu mně to posílá. Ale on: ‚Ne, já to nedám z ruky, když je to pro mě v podstatě cizí člověk.‘“

  • „A otec nikdy nešel, nedíval se třeba na televizní noviny. Nikdy by, když se muselo jít do prvomájového průvodu, tak na mě zíral, protože jsme sázeli brambory na 1. května. Tak já jsem šla do průvodu a byla jsem šťastná, že mám autobus zadarmo, že se to neplatí, ale oni byli z toho vždycky roztrpčení. Ale pak přišla ta šedesátá léta a teď jsem viděla takový převrat v těch jejich myslích a oni mi začali vykládat o těch padesátých letech a navíc začali sledovat zprávy a dokumentární pořady. A v šedesátém osmém šel se mnou otec do prvomájového průvodu. Já jsem byla úplně bez sebe. To jsem vůbec nemohla pochopit a teď jsem cítila tu změnu, jak tomu začali oba dva fandit.“

  • „Naši se vždycky o těch záležitostech místních a jakoby i ve státě bavívali se sousedy, kteří k nám chodili na návštěvu. A oni vždycky, já nevím už z jakého důvodu, začali šeptat, i když byli doma mezi svými, tak pořád šeptali. Anebo když jsme – já jsem jezdila na Vsetín do kroužku, tak maminka mě vždycky doprovázela, a když jsme čekaly na autobus a někdo se k nám přidal, tak oni si vyprávěli třeba o Zápotockém a šeptali. A já jsem vždycky... možná to mám i dodneška, protože manžel mi vždycky říká, že jak začnu mluvit o politice, tak ztiším hlas. Ale oni pořád šeptali. A pamatuju si z toho šeptání ani ne tak, o čem si šeptali, jako vždycky takovou větu: ‚No a co po něm chceš, vždyť je to komunista. Však to víš, je to komunista, tak je to jasné, že se takhle chová.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liptál, 09.04.2021

    (audio)
    délka: 02:14:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Vsetín, 08.03.2022

    (audio)
    délka: 01:57:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tehdy se nedalo poznat, s kým mluvíte a co máte říkat

Věra Halová, 1982
Věra Halová, 1982
zdroj: archiv pamětnice

Věra Halová, za svobodna Černotová, se narodila 28. června 1954 ve Lhotě u Vsetína. Matka Františka i otec Pavel Černotovi pracovali v dělnických profesích (otec ve vsetínské Zbrojovce, matka jako lesní dělnice a později v podniku Lipta) a pocházeli z tradičně zemědělských rodin, které v době kolektivizace přišly o polnosti. Své děti vychovávali v evangelické víře. Od 1. září 1960, kdy nastoupila ve Lhotě u Vsetína do první třídy, toužila malá Věrka stát se učitelkou. Po absolvování vsetínského gymnázia byla napodruhé přijata na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudovala aprobaci pro český jazyk a literaturu a občanskou nauku. Zde se díky pozici pomocného vědeckého pracovníka u docenta Františka Všetičky zapojila do samizdatu a rozmnožovala především poesii. Jako učitelka působila hlavně na ZŠ v Liptále, v letech 1996–2016 školu vedla. Do roku 2021 ještě působila jako učitelka na ZŠ v Kateřinicích. Od roku 1990 několik let vykonávala funkci zastupitelky obce Liptál a angažovala se v pořádání kulturních akcí. Za svou vynikající práci obdržela roku 2014 Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). S manželem vychovali dvě děti a žijí v Liptále (2022).