„K mému životnímu příběhu připojuji několik poznámek o své rodině: Narodil jsem se 4. 10. 1925 v Brně-Chrlicích. Otec Bohumil (ročník 1902), technický úředník Škodových závodů, měl pouze sestru. Jeho otec byl pekařem. Moje matka Marie Hamrlová, vyučená švadlena, pocházela z 11 dětí. Její otec Hamrla byl slévačem kovů, spoluvlastníkem slévárny v Chrlicích. Mimo to byl vynikajícím trumpetistou – zakladatelem a vedoucím dechového orchestru. Po svých předcích jsem v genech zdědil náklonnosti: k pekařskému řemeslu (dědeček Emil), po otci k technickému kreslení, po dědečku Hamrlovi sklon k organizaci a řízení a zálibu k hudbě, po babičkách a mamince k vaření. Po všech předcích cit pro spravedlnost, pravdu a obětavost pro druhé, pro život jsem byl vybaven skvěle. Moje maminka říkala: „To vše jsi dostal od rodičů a prarodičů do vínku. Podle životní situace tyto vlastnosti využívej, abys v každé situaci vše zvládl.“ Však jsem na ta slova nikdy nezapomněl – pomohlo mi to mnohé, někdy až kruté životní situace vyřešit. Pocházím ze dvou dětí. Sestra Jarmila (ročník 1938) žije ve Valašském Meziříčí, kde pracovala jako technická kreslířka v podniku DEZA (předtím měla několikaletou praxi ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění v Praze). S manželem Štefanem Doničem měla syna Jaroslava, který tragicky zahynul ve 21. roce svého života, také její manžel zemřel v roce 2008. Její dcera Renata má dvouletého synka Jakuba s manželem Martinem, počítačovým expertem. Žijí rovněž ve Valašském Meziříčí.
Já jsem se koncem roku 1950 oženil s dětskou zdravotní sestrou Miladou Daškovou. V roce 1978, když manželství přestalo fungovat, jsem se rozvedl. Mám dva syny – Bohumil (*1951), inženýr-ekonom, pracoval za totality v ekonomickém úseku podniku ČEZ, po roce 1990 má prosperující firmu auditorskou. Jeho nynější žena Hana je sociální pracovnicí neziskové organizace, jejímž posláním je zakládání a rozvoj hospiců. Syn Bohumil měl z prvního manželství dvě dcery – Martinu (*1972) s vnučkou Barborou a dceru Petru (*1975), která tragicky zemřela při autonehodě v roce 1995. Žijí v Novém Strašecí.
Syn Martin (*1958) vystudoval vyšší průmyslovou školu dopravní v Praze. Na vysokou školu nebyl přijat z „kádrových“ důvodů, neboť jsem byl v roce 1970 vyškrtnut z KSČ. Přesto se vlastní pílí vypracoval na odborníka pro příměstskou železniční dopravu. Je spoluautorem příměstské dopravy Prahy, Brna, Ostravy, Plzně, Ústí nad Labem. V současné době je redaktorem časopisu Železničář na ministerstvu dopravy. S manželkou Vladimírou mají syna Jana, studenta 2. třídy gymnázia v Brně. Rodina žije v Brně, syn Martin žije střídavě v Brně a Praze.
Dodatek k rodině syna Bohumila: Jeho žena Hana má dvě děti, syn Jan je vystudovaný počítačový programátor, dcera studuje sociální vědy.
Se svou životní družkou Milenou Pobertovou (*1936), vyučenou cukrářkou, žijeme od roku 1988 ve Slaném.
Milena má dvě děti z prvního manželství. Syna (*1953) MUDr. Pavla Ponerta, primáře ortopedického oddělení nemocnice ve Slaném. Z prvního manželství má dceru Pavlínu. Jeho druhá žena, Dagmar (*1961), je sálovou sestrou ve slánské nemocnici. Žijí v Tuřanech u Slaného. Dcera Zuzana (*1960) pracuje rovněž ve slánské nemocnici jako zdravotní sestra. S manželem Stanislavem Fricem (autodopravcem) mají dvě dcery, Lucii (*1980) a Petru (*1981).
Má žena pochází ze tří dětí. Nejstarší bratr Jiří Krejza byl opravářem zemědělských strojů v Miskovicích u Kutné Hory, jeho žena Jiřina pracovala v zemědělském družstvu. Jiří Krejza zemřel roku 2008. Starší sestra Anna pracovala v ekonomickém útvaru podniku Výkup ve Slaném, její manžel Roman Úlovec byl šoférem v Kovohutích Velvary.
To je moje rozsáhlá rodina, která v čele s mou družkou Milenou mně předává tolik lidské energie, že v mých 85 letech jsem psychicky i fyzicky ve velmi dobré životní formě. Škoda, že naši prarodiče a rodiče již nežijí. Jistě by měli z naší velké rodiny radost.
Po odchodu do penze jsem pracoval v dřívějším bydlišti jako hospodář místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Praze-Nuslích. Nyní pracuji jako revizor hospodaření Vojenského sdružení rehabilitovaných Armády České republiky, územní organizace Kladno-Slaný. To mi přináší uspokojivou životní náplň.“
