„To nás evakuovali do toho Kazachstánu. Tam udělali špitál ze školy. Tam jsem přes den pomáhala v kuchyni, abych měla z čeho žít, protože to mi bylo necelých patnáct. Večer jsem chodila do zdravotní školy. Bylo nás tam víc, všechny sanitářky, které neměly zdravotní školu. Tak jsme chodívaly přes most z Asie do Evropy. Škola byla v Evropě, bydlely jsme v Asii. Byla to velká řeka, Ural. Když končila škola - byla zkrácená, jen dva a půl roku - tak jsem nějaký čas dělala v té nemocnici a pak nás vzali na frontu.“
„Na frontě jsme první měsíce víc plakaly, než pomáhaly. Nebyly jsme zvyklý na takové bombardování a takových mrtvých, raněných, a té krve. Ježíšmarjá… Kdy? V roce 1944. Konec války mne zastihl v Kyjevě v nemocnici, poněvadž jsem chytila střepinu. Poslali celý ešalon těžce raněných do Kyjeva, mě tam dali jako jejich doprovod. Nechali mne tam, nemohla jsem moc dělat zdravotnickou práci, tak mne dali k telefonu. Pár měsíců jsem tam byla a byl konec války. Já jsem zůstala v Kyjevě. Předtím tam nastoupil manžel, byl zraněný krátkou dobu, tam jsme se vzali a on šel znovu na frontu. Šlápl na minu a utrhlo mu to obě nohy. Dostal se znovu do nemocnice v Kyjevě, odtud jsme, už jako manželé, jeli sem do Čech. Napřed jsme byli v Hořicích v Podkrkonoší, tam byla vojenská ozdravovna.“
„S odpuštěním, měsíčky dostanete, nemáte se kde umýt, nemáte kde přeprat. Na co máte vzpomínat, to je samý rachot, střelba, samí mrtví a ranění. Nic (na válce) není dobrýho, na co vzpomínat. Co budu o tom mluvit. Jsem ráda, že je to za námi, zaplať Pánbůh, že to skončilo. Byla to bída, bylo to trápení. Třeba kolikrát rozbombardovali kuchyň, neměli jsme co jíst, dostali jsme tři suchary… Kipjatok byl pořád, voda se vařila, lízali jsme sůl, abychom měli žízeň, abychom se napili.“
„Vzpomínky na válku? - Dneska mi tam nic nezůstalo. Za těch jednašedesát let všechno vyprchá. Člověk se tak nějak smířil se vším, nebere to tak. Nevím, co bych řekla. Dneska by taková fronta nebyla. Dneska hodí pumu a je po všem, tehdy to táhli pět let. To se nedá tak nějak popsat a vysvětlit. To člověk musí zažít. Když to člověk sám nezažije, tak nemá tu představu a nepochopí to. Aspoň já to tak myslím. Nevím.“
„Jak jsme bydleli v Hořicích, vojenská invalidovna to byla, tam jsem se seznámila s jednou, no, ona tvrdila, že je Polka, za manžela měla Poláka, ale byla z Ukrajiny. Měla manžela, my jsme se scházeli a on mi nosil z knihovny pohádky. Velká písmena, obrázky. Já jsem musela číst nahlas, abych se naučila správně vyslovovat. Ve škole jsme se poslední rok učili němčinu. Písmenka (v češtině) byla hodně podobná. Když měl volno, mordoval mě tak dlouho... (smích) Pak jsem se snažila sama. Já mám knih hodně, přečetla jsem toho hodně. Člověk musí opravdu číst nahlas, aby slyšel, jak vyslovuje. Ale co znám, ani jedna holka (Ruska) nemluví dobře.“
Evdokie Havlíčková se narodila v Sovětském svazu, 400 km severovýchodně od Moskvy. Za války studovala zdravotnickou školu v Kazachstánu na pomezí Evropy a Asie. V roce 1944 byla povolána do Rudé armády, sloužila jako zdravotnice a spojovatelka. Byla zraněna a v nemocnici v Kyjevě se seznámila s Vasilem Hluškem, vojákem československé armády. Další zranění Vasilu Hlučkovi zmrzačilo obě nohy. Evdokie se za manželem přistěhovala do Československa. Vychovala dvě děti a starala se o invalidního manžela až do jeho smrti. Byla zaměstnána jako prodavačka, většinu svého života prožila v Ústí nad Labem. Zemřela 14. prosince 2020.
