Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Natália Hejková (* 1954)

• narozena 7. 4. 1954 v Žilině

• ve čtrnácti letech začala hrát basketbal

• 1972-79 hrála v klubu Slavia VŠ Praha, v sezóně 1975/76 vyhrála s klubem Pohár Ronchettiové (v současnosti EuroCup Women, druhá nejvyšší soutěž v evropském ženském basketbale)

• 1979-86 hrála za klub TJ SCP Ružomberok +1987-2003 trénovala SCP Ružomberok, z regionálního klubu vybudovala jeden z nejsilnějších klubů Evropy

• 2003-2006 trénovala MKB Euroleasing Šoproň v Maďarsku, třikrát se jí podařilo dostat klub do Evropské ligy a třikrát se stal vícemistrem Maďarska

• 2006-2008 trénovala Spartak Moskevská oblast, reprezentací Ruska získala jako asistentka trenéra Igora Grudina titul mistryň Evropy na ME 2007 v Itálii a bronzovou medaili na LOH 2008 v Pekingu

• 2008-2009 trénovala Dynamo Moskva

• 2011 trénovala Ros Caseres ve Valencii

• 2012 až dosud trénuje ZVVZ USK Praha

Narodila se 7. dubna 1954 v Žilině jako druhá dcera inženýra a učitelky. „Rodiče tvrdili, že sport mi byl daný do kolébky sudičkami. Do každého sportu jsem se hnala a chtěla ho vyzkoušet.“ Ve čtrnácti letech ji kamarádka přivedla k basketbalu a bylo rozhodnuto.

Otcův příchod do Československa

Otec Vsevolod Hejk se narodil 14. května 1910 v Oděse. Po matce byl Rus, po otci Čech. Jeho otec Jaroslav Hejk se dostal na pomezí Ruska a Ukrajiny jako zástupce české banky, díky čemuž měla rodina velmi dobré postavení. Dědeček se politicky angažoval, chodil do utečeneckých táborů a hledal československé vojáky, kteří byli v zajetí, a snažil se je angažovat do legií. Bohužel se při svých pochůzkách nakazil tyfem a ve dvaačtyřiceti letech nemoci podlehl (za svoji činnost získal vyznamenání za zásluhy o vznik Československa). Zanechal po sobě vdovu se třemi dětmi v době, kdy byl v Rusku velký hlad. K důležitému rozhodnutí, které ovlivnilo další život rodiny, došlo v Kyjevě. Matka s dětmi šla náhodou kolem české ambasády a desetiletého Vsevoloda napadlo, že by si mohli zažádat o československé pasy, když byl otec Čech. Po čase je opravdu získali a po tříměsíčním putování dobytčákem nakonec doputovali do Čech, což bylo v roce 1921. Babička sice neuměla česky, ale podařilo se jí získat místo učitelky na ruském gymnáziu v Moravské Třebové.

Dobrodružství ruské pratety

Ruská babička vyrůstala s pěti sestrami, které, kromě dvou, všechny postupně odešly na Západ. „Nejzajímavější je příběh mojí pratety, která nakonec žila v Praze a kterou jsme se sestrou považovaly za babičku, protože jsme žádnou jinou neměly... A já mám po ní jméno, takže jsem Natália... možná jsem po ní zdědila i trochu její bojovné povahy.“ Byla nejmladší z šesti sester. Jako sedmnáctiletá odešla z domu a stala se ošetřovatelkou bělogvardějců v občanské válce po revoluci, během které přišla o jedno oko. Do Československa se dostala tak, že se fiktivně provdala za nějakého Rumuna a přes Rumunsko v podpalubí lodi připutovala do Prahy. Tady se provdala za ruského emigranta. Během Pražského povstání byla s manželem mezi prvními na barikádách. Jeho, jakožto inženýra, zavolali, aby udělal průzkum, jestli není podminovaný Pražský hrad, a tak se dostali na barikády, kde on zemřel po útoku granátem a ona byla těžce raněná. Někdy v šedesátých letech se pak snažila kontaktovat svoji sestru, která zůstala s prababičkou v Rusku. Přes někoho, kdo měl cestu na východ, jí poslala dopis a sestra odpověděla. Při dalším pokusu ale spojce sestra řekla: ‚Já nemám žádnou sestru a nemám nikde nikoho‘, a se strachem jí zavřela dveře před nosem. Tady končí všechny rodinné stopy v Rusku.“

Když „bábuška Nata“ slyšela jméno Lenin, vždy prohlásila: „Starý syfilitik!“

Babiččino americké dobrodružství

Matka se jmenovala Mária, za svobodna Buociková, a narodila se roku 1915 v Turčianském sv. Peteru v okrese Martin. „Její rodiče též měli velmi zajímavý příběh. Oba pocházeli z malé vesnice, a jak to tenkrát chodilo, hledali pro nevěstu bohatého ženicha. Můj dědeček Ján Buocik ale bohatý určitě nebyl.“ A tak se babiččini rodiče rozhodli poslat dceru Annu v sedmnácti letech do Ameriky, aby na svoji lásku zapomněla. Ona sice získala místo služky v Chicagu, ale svého milého z hlavy nepustila, a když se po nějaké době vrátila, provdala se za něj a zplodili spolu šest dětí. Možná vlivem babiččiny americké zkušenosti nebyli pak s manželem tolik zaměřeni na práci na poli, ale všech šest dětí nechali vystudovat. Na tu dobu to bylo opravdu výjimečné, protože studia stála dost peněz a dědeček jako dělník neměl zrovna vysoké příjmy. Nicméně i tuhle situaci vyřešili: „Sourozenci drželi tak pohromadě, že když jeden dodělal školu, tak platil školu tomu dalšímu… Jeden byl notář, další tři učitelé...“

Rodiče Natálie Hejkové se poznali na Oravě, kde její otec získal místo hlavního inženýra na stavbě silnice, která měla propojovat Kysuckou a Oravskou oblast. Matka tam nastoupila jako učitelka. Takže na Oravě se poznali, zamilovali a vzali a po svatbě se přestěhovali do Žiliny, kde se jim pak narodila nejprve dcera Věra a pak Natália.

Život s basketbalem

„Basketbal mi byl asi určený sudičkami. Vyzkoušela jsem všechny možné sporty – od hraní fotbalu s kluky na ulici až po skoky do vody… Když mi bylo čtrnáct let, přišla kamarádka s tím, že chodí na basket, a tak jsem si řekla, že to zkusím.“ Proč ji zrovna tenhle sport tak okouzlil? U tenisu, který v té době hrála, ji bavilo, že má proti sobě protivníka, že jde o hru. Basketbal ale zvítězil nejspíš proto, že je to kolektivní sport a lidé, které máte kolem sebe, vám mohou obohatit život. Navíc při hře používáte nejen vytrénované tělo, ale musíte používat i hlavu a vymýšlet různé strategie. A to ji zaujalo nejvíce. Možná ji také ovlivnil i její bratranec, který byl velkým fanouškem Jiskry Svit, což je na Slovensku jeden ze špičkových klubů, ve kterém se nakonec stal prezidentem, a ovlivnil tak i její další nasměrování.

Ve čtrnácti letech se tedy Natália začala věnovat basketbalu, a když se rozhodovala, na jakou vysokou školu nastoupí, volba padla na práva v Praze, kde měla příbuzné. Tam hned oslovila vedoucího basketbalového klubu VŠ Praha a požádala ho, aby ji přijal do týmu. To bylo v roce 1979. Ve vysokoškolském klubu strávila dalších sedm let. Když dokončila školu, bylo třeba se rozhodnout, co dál. Tenkrát nebývalo zvykem, že si hráč může měnit klub, jak se mu zachce. Buď se mezi sebou dohodli funkcionáři, nebo dalším důvodem k přestupu mohlo být manželství či ukončení vysoké školy a nástup do práce.

V jejím případě sehrál důležitou roli již zmiňovaný bratranec. Sešel se s jedním z činovníků z Ružomberku a nabídl Natálii jako hráčku pro místní klub. Ona též souhlasila, ale sama to považovala pouze za krátkodobé angažmá a doufala, že se po dvou letech vrátí do Prahy. „Tehdy neexistovalo jít hrát profesionálně basketbal... to bylo v roce 1979... motiv, abych tam vůbec mohla odejít, bylo, že tam půjdu pracovat, byla jsem zaměstnaná v papírnách… půlku pracovní doby jsme byly v práci a pak jsme šly na trénink.“ V práci ale neměla žádné povinnosti, šlo o pouhou formalitu, a tak si to tam chodila „odsedět“. „Museli jsme se tvářit, že jsme amatérští hráči a že s prohnilým profesionalismem ze Západu nemáme nic společného.“ Když pak cítila, že už se její hráčská kariéra chýlí ke konci, rozhodla se, že by měla získat nějakou právnickou praxi. A tak začala navštěvovat právnické oddělení, kde alespoň poslouchala, o čem se jeho zaměstnanci baví. Ve třiatřiceti letech s hraním skončila a získala práci hlavní kontrolorky v jedné projektové organizaci. V té době už ale začala trénovat děti a odtud se pak, víceméně náhodou, dostala až dospělým hráčkám.

Z hráčky trenérkou

V roce 1986 a se stala událost, díky které dostala příležitost přestoupit k ženskému týmu. Ružomberský klub spadl z první ligy do druhé. Jeho trenér byl odvolán a měl nastoupit nový. Ten měl ale ještě povinnosti ve svém starém klubu, a tak svůj nástup stále oddaloval. V tu doba dostala Natália příležitost dočasně trénovat. Za její přítomnosti se klubu podařilo vyhrát jednu soutěž. A protože nový trenér stále nenastupoval, dostala nabídku od tehdejšího manažera klubu Jozefa Smoleka, aby zkusila klub vést sama. Během prvního roku jejího vedení hned postoupila do první ligy, a tak ji na pozici trenérky nechali. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. První rok tým získal v Československé lize šesté místo. Další rok byl na třetím místě a o rok později Československou ligu vyhrál. Během šestnácti let společného působení s Jozefem Smolekem vybudovali z regionálního klubu jeden z nejsilnějších klubů v Evropě. V roce 2000 se měli společně zúčastnit olympijských her v Sydney. Ona vedla tým reprezentace a Jozef Smolek vše zajišťoval jako manažer. Bohužel mezi Slovenskou basketbalovou asociací a panem Smolekem došlo ke sporu a on byl měsíc před olympiádou z funkce odvolán. Natália Hejková se rozhodla, že svého parťáka bude následovat, a také z reprezentace odešla. V Ružomberku pak zůstala do roku 2003.

Zahraniční působení

Po odchodu z Ružomberku přišla nabídka z maďarské Šoproně, kde poté strávila tři roky a podařilo se jí s klubem třikrát probojovat do Evropské ligy. Po odchodu z Maďarska se přesunula do Spartaku Moskevská oblast. Pod jejím vedením se klub stal dvakrát vítězem Evropské ligy (2007 a 2008) a získal dva ruské tituly. S ruskou reprezentací získala jako asistentka trenéra Igora Grudina titul mistryň Evropy na ME 2007 v Itálii a bronzovou medaili na LOH 2008 v Pekingu. Pak přešla do Dynama Moskva. V březnu roku 2011 začala působit ve španělské Valencii. I když se pod jejím vedením klubu dařilo, po neshodách s manažerkou byla záhy odvolána, a to i když ji hráčky týmu podporovaly. V listopadu roku 2012 byla angažována na post hlavní trenérky týmu ZVVZ USK Praha, kde působí dodnes. A tento klub, ve kterém začínala při svých studiích, považuje za svoji poslední zastávku.

Ocenění

Za svoji dlouholetou práci byla Natália Hejková odměněna titulem Nejúspěšnější slovenské trenérky basketbalistek ve 20. století, v roce 2018 se stala členkou Síně slávy slovenského basketbalu a v roce 2019 členkou Síně slávy FIBA.