Jan Hlach

„Přišla domů a říkala: ‚Zase vyhodili šéfa policie, aby tam nasadili komunistu. Oni budou mít za chvíli v ruce všechno.‘ A skutečně, tak to bylo. A potom přišel osmačtyřicátý rok a moje matka měla vyslýchat kluky, kteří se vrátili od cizinecké legie na amnestii, tenkrát komunisti vyhlásili amnestii. Oni se vrátili, komunisti je zavřeli a máma je měla vyslýchat. A tak prohlásila, což si dobře pamatuju, protože to prohlásila několikrát, že nemůže zastávat pozici soudce, nemůže zastávat právo v bezprávném státu. Takže odešla od soudu. Jenže když ještě byla u soudu, tak se stalo to, že přes hranice utíkal poslanec Národně socialistické strany Dr. František Uhlíř. Na hranicích ho chytili, zadržel ho tam nějaký policajt, který byl proti komunistům, ale šel s ním nějaký nový, Stb nebo co to bylo. Zkrátka, musel ho zatknout a Uhlíř se dostal k píseckému soudu, kde byl ve vězení. Ve vězení dostal srdeční záchvat a odvezli ho do písecké nemocnice, kde můj otec v té době budoval snad první stomatologické lůžkové oddělení v republice. A ten policajt pořád chodil k soudu za mojí maminkou a za jejím podřízeným Dr. Pivničkou, že se mu musí pomoct. Sám ten policajt, který ho zatknul, měl zájem na tom, aby se mu pomohlo.“

"A teď jsem najednou byl v tom, viděl jsem ty lidi jak tu lítali. Byl večer, byla tma a v těch vesnicích… tam svítila jedna žárovka a oni v takových těch šusťákových teplákách… Měl jsem takový pocit, jako kdyby měli všichni na sobě tepláky, plná republika těch tepláků a to osvětlení špatné. Všude špína, hrozná auta... jako vrakoviště. Málo aut, proti Švýcarsku. Tady jsem po dlouhé době mohl dát dálková světla, protože tady nikdo v noci nejezdil. Ze všeho nejvíc, když jsem se vrátil, jsem cítil lítost nad svou zemí. To, co tady lidi museli prožít, že vlastně tomu už nikdo nevěřil, že celý národ se přetvařoval, že lidi vstupovali do komunistické strany jenom kvůli svým vlastním dětem. Že už se nikdo neštítil někoho, kdo donášel na lidi, že skutečně ten charakter národa… Věřím, že těch dvacet let udělalo větší neštěstí než těch dvacet let předtím. Protože tenkrát skutečně byli komunisti, kteří věřili té myšlence. A pak byli lidi, kteří nevěřili a proti nim nějakým způsobem bojovali.“

"...nějaký pan Kubička... řezník tady, říkali jsme mu 'strejdo'. Měl řeznictví tady U Floriána. Táta s ním chodil na hony, on byl velký Sokol, a vždycky když jsme jeli na Zvíkov, tak nás stěhoval. Když potom naše zavřeli, tak jsme šli, tři, takhle tou ulicí od Floriána na náměstí a moje sestra rozpřáhla ruce, on šel proti a ona: 'Strejdo!' A on se uhnul, řekl: 'Ahoj' a šel pryč. My jsme ho za to úplně nenáviděli. Když se pak táta vrátil z kriminálu, tak se s ním taky vůbec nebavil. A po letech se sešel s jedním z příbuzných a on začal vyprávět, kolik ten Kubička převedl lidí přes hranice pomocí svých známých. Přes něj a taky ještě byli napojení na Hasila, na krále Šumavy. On se bál projevit nějakou přízeň, kterou měl k našemu tátovi tím, že by se s námi sešel nebo nám nějak pomohl. Že by to bylo podezřelé, že by ho třeba mohli mučit a on by pak prozradil lidi z celé té skupiny, která v tom byla zapojená."