Antonie Hofmanová

* 1923  †︎ 2009

  • „Já jsem byla zatčena dvakrát. Jednou to bylo, když jsem učila v Hostinném, ve škole, kdy kdosi zaťukal na školní dveře. Tak jdu otevřít a tam bylo šest mužů. Tři v uniformě, tři v civilu. A říkali, že jsem zatčena, ať si vezmu své věci a jdu s nimi. Já jsem po této větě nemohla pomalu z místa, a když jsem přišla ke stolku, abych si vzala své věci, tak jsem zjistila, že tam jiného nemám než takový větší obraz Panny Marie Fatimské. No tak jsem si vzala své věci a stála jsem před dětmi a věděla jsem, že se s nimi musím rozloučit. Ve třídě bylo hluboké ticho. A protože jsme se předtím také učili o andělech strážných, to jsem jim neřekla, že jiní strážní jsou za dveřmi, ale o těch andělích jsem jim říkala, aby je vždycky milovali, aby je prosili o pomoc. Že se jim půjde dobře životem, že andělé jim budou pomáhat. A odešla jsem. Prošli jsme dlouhou chodbou, když najednou se otevřely dveře školní třídy a všechny děti utíkaly a křičely: ,Neberte nám ji, vraťte nám ji, dejte ji zpět!‘ A estébáci se zarazili, tohle asi nečekali. A obrátili se k dětem a říkali: ,My vám slibujeme, že se jí na něco zeptáme a zase vám ji vrátíme zpět.‘ Tak děti se uklidnily a oni to skutečně udělali, protože si to u dětí nechtěli pokazit. Byla jsem vyslýchána v noci a ráno mě pustili.“

  • „A z těch, co spolupracovali s Němci, tak mně bylo velice líto jedné ženy, byla taková drobounká a taková sešlá. A měla jsem takový dojem, když jsem se na ni podívala, že ji nikdo neměl rád. A tak jsem ji šla pohladit a dala jsem jí pusu. A ona z toho byla úplně vedle. No a pak jsem se dozvěděla, že měla něco s kočičkami a že to šla říct Němcům. A ti Němci potom někoho zavřeli. No, takže tohle ona zavinila… Nemohla se dohodnout se sousedy, nějak že jejich kočka a její kočka… Takže to bylo takový udání, že zas to nebylo tak nějak morálně špatný… A tak myslím, že ten konec toho jejího vězení, že ji potěšil, že jsem se k ní takhle zachovala.“

  • „Za rok si ve stejnou dobu pro mě přišli, 17. prosince 1952. A to přišli k mým rodičům a zrovna vzali i mou sestru. Odvezli nás večer a myslím, že takové zatčení už by asi prožít nechtěli. Protože tatínek jim ukázal na starobylý kříž, před kterým se modlil, když se vrátil z první světové války, a že my celá rodina se modlíme, když někam jdeme. Tak jsme si klekli, modlili, oni poskakovali tam v tom rohu světnice, už by byli rádi v těch kožichách venku. A pak, že si nás musí vzít do Hradce a zas nás pustěj. A tatínek jim všem šel domlouvat, ať jsou na nás hodný, že tu třetí už mají na hřbitově, my dvě že jsme jejich poklad, aby neubližovali a tak dále… Ale když nejdřív u nás bouchali, tak tatínek šel otevřít a my jsme měli ve dveřích takovou špehýrku a tak jsme pochopili, že to jsou estébáci, a my jsme měli hodně vytisknutý dělnický katechismus, jmenoval se Kvas v těstě. A tak jsme to všecko nacpali do kamen, všecko jsme spálili. A teprve když jsme to měli spálený, tak jsme jim otevřeli. A oni říkali: ,Kde ten tisk je?‘ Tak jsme jim ukázali, že to právě dohořelo.“

  • „Přišla tam jedna soudružka a říkala, že si stěžuje, že má mladého muže, který je těžce nemocný, a že prej u něho byl farář. Tak chce vědět, kdo toho faráře zavolal. Přišli i dva estébáci to vyšetřovat. A tak šli nejdřív na jednoho zaměstnance, o kterém věděli, že je soudruh. A on povídal: ,No podívejte se, ona to ta Tonička dělá tak, že když tomu pacientovi je blbě, tak ona si tam k němu sedne, ona se nad ním modlí, tomu člověku se uleví…‘ Já ve skutečnosti jsem se snažila tu lítost dokonalou s nima taky učinit… ,A teď se stalo, že tenhle tady řval bolestí, Tonička tu nebyla, teď jsem mu chtěl pomoct, nevěděl jsem jak, tak jsem volal na faru. A on přišel farář.‘ No tak viděli, že to nebylo z mého zdroje. A tak si myslím, že ti, co jsem jim trošku pomáhala na věčnost, že se tam za mě přimluvili, že jsem z toho tak pěkně vyklouzla. Že už žádné vyšetřování nebylo.“

  • „Já jsem si pamatovala dvě věci. Že nesmím mít strach, že strach, jak nám říkal Karel, co taky mezi nás chodil, strach má velký oči. A když se přestanete bát, oni na vás nemůžou. A tak jsem se snažila pořád toto nějak prožívat: nemít strach. A pak jsem přišla na to, že asi by bylo výborný dělat si legraci. Vymyslet nějakej žert. A protože jsem se předtím dívala na film U nás v Kocourkově a tam utekli vězňové a vozili se na kolotoči, tak jsem si říkala: Oni tady mají taky takovej kolotoč, a tak… prostě musím nějakej žert. Tak se mě ptal, jestli jsem svobodná, já říkám ne, vdaná – ne, rozvedená – ne, žijete v konkubinátě – ne. ,Hrome, babo, co jste?‘ - , No, svobodná budu, až přijdu ven, jestli venku bude svoboda.‘ A viděla jsem, že mu to trošku cukalo u rtu, že mu to přišlo docela vtipný, a tak jsem si říkala: Tak to bude působit. Takže teď tady budu vymýšlet vtipy…“

  • „Nakonec jsem dostala sdělení, že mohu vyučovat náboženství. To byla veliká radost. To se schyloval konec války. A život byl velice tvrdý, protože už nikde nic nebylo. A teď já už jsem nechtěla ani doma říct, že katechetky mají plat jednou za půl roku, podle toho, kolik kilometrů udělaj do který školy a podobně. Tak já byla vlastně bez peněz. Ale řekla jsem si, že to zkusím, jestli může člověk na této zemi žít úplně bez peněz. A tak jsem hledala, kde bych mohla někde bydlet. A někdo mně poradil, že na konci Bydžova je jedna paní, která bere učitelky, a že tam má jednu takovou světničku, je sice zatuchlá, ale že by se tam dalo přespat. Tak jsem k ní šla a řekla jsem jí, že nemám peníze, ale že potřebuju bydlet. A ona mně povídala: ,Vy se mně líbíte, umíte pěkně mluvit a já v noci nespím, když byste mě v noci chodila bavit, tak tu můžete bydlet zadarmo. No tak jsem měla velikou radost, chodila jsem ji bavit a nemusela jsem platit nájem. Horší to potom bylo s jídlem. Já jsem nevěděla, že se můžu ozvat na biskupství, já jsem si myslela, že biskupové nemůžou do téhle věci zasahovat, když stát určil, kdo bude učit náboženství nebo kdo dostane peníze. Byla jedna výhoda, že to byl takový bohatý kraj, kde děti se měly velice dobře a nosily do školy nádherný svačiny, různý masa, uzeniny a všecko možný a ony to nedojedly. Tak když děti odešly, tak jsem to všecko posbírala a jedla jsem to. A tak jsem to dělala aspoň půl roku. Doma jsem zapila vodou, takže jsem to celkem jako přežila, tyto chvíle.“

  • „Tak oni jako řekli, že jsem fanatická a že mě zblbli faráři. A u soudu se potom o tom zmínili a nevím, jestli to byl soudce, nebo kdo se mě ptal: ,Kdepak jste přišla k takové víře? Normální lidi zas takovou víru nemaj.‘ Řekl: ,Přiznejte se, kterej farář vás zblbnul!‘ A já jsem říkala: ,Ale to byli moji rodiče, oni nám četli večer, tatínek pak už netkalcoval, ze života svatých a nám se to strašně líbilo. A mně se líbilo i o těch mučednících pro víru a já jsem si říkala: ,Já bych chtěla, Pane Ježíši, taky něco pro víru vytrpět, jenomže mám smůlu, náš národ neklesne, aby kvůli tomu zavíral a já nebudu moct to prožít.‘ Tak pan soudce aspoň věděl, odkud tedy ta víra přišla.“

  • „Přišel novej vyšetřující referent a říkal mně: ‚Vždyť to bude za chvilku rok, co vás jeden vyšetřuje, a nemáte hotovej protokol. Vy pořád nemůžete jít k soudu, protože nejste schopná s ním spolupracovat. Tak to beru do ruky já. A předem vám říkam, že žádnej Pánbůh není, že si to vymysleli faráři.‘ A já jsem v tu chvíli silně prosila Ducha Svatého, aby mně dal tu větu, kterou tento člověk potřebuje. Tak jsem se velice zklidnila a on čekal, jestli ze mě něco dostane. A já potom v klidu říkám: ,Pane veliteli, Pán Bůh je. Bez jeho pomoci byste nemohl otevřít ústa, pohnout jazykem a nadávat mu.‘ Bylo hluboké ticho, on kolem mě udělal takovej kroužek, šel pryč a už nikdy nepřišel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jilemnice, 21.05.2009

    (audio)
    délka: 01:38:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pane veliteli, Pán Bůh je!

Tonička Hofmanová ve věku 16 let
Tonička Hofmanová ve věku 16 let
zdroj: Archiv Antonie Hofmanové

Antonie Hofmanová se narodila 13. června 1923 v rodině ručního tkalce a drobného hospodáře v podkrkonošské vesnici Horní Branná. Během 2. světové války studovala v Praze obchodní akademii a dostala se do kontaktu s katolickými kroužky mládeže. Pod jejich vlivem se rozhodla, že se stane katechetkou. Učila náboženství v poválečném pohraničí, nadále prohlubovala svou duchovní činnost v rámci jocistických kroužků, navázala kontakty s členy katolické Rodiny, především se Silvestrem Krčmérym. V prosinci 1952 byla zatčena a o necelý rok později odsouzena v procesu „Hofmanová a spol.“ k šesti letům odnětí svobody. Po dvou a půl letech byla ze zdravotních důvodů propuštěna. Vrátila se do Podkrkonoší, po obtížném shánění práce se nakonec stala ošetřovatelkou v Janských Lázních. Nadále pokračovala v organizaci ilegálních křesťanských setkání. Napsala řadu knih, svůj životní příběh shrnula v publikaci Žijeme jen jednou. Zemřela 16. června 2009.