Anna Hojerová

„A v roce ’70, to už jsme věděli, že je konec. To už jsme věděli, že to nejde, že nejsme schopni přejít na ty požadavky, který se začaly klást. Tak jsme dělali tábor už s vědomím, že je to poslední. Tak jsme vzali tenkrát všecky děti, všecky děti, co se nám hlásily, ačkoliv v minulosti přeci jenom, když jsme věděli, že to dítě je naprosto nějak neschopný, mimo, že ho nezvládneme, tak se nebralo. To jsme vzali všechno, takže tábor měl sto osm lidí. To bylo na Šumavě. To zas jeden z činovníků tam měl na Lipně zase známýho lesníka, tak nám tam umožnili kousek pod Volarama, prostě u Teplé Vltavy to bylo. Tak tam jsme měli mamutí tábor, ale kouzelnej, snad proto, že to byl poslední. A po táboře jsme udělali setkání tady v restauraci, v sále, pohoštění. Utratily se všechny peníze, co jsme měli na kontě, za to pohoštění a oficiálně jsme se tam se všema rozloučili.“

„Teďko, když jsme otvírali tady knihovnu, tak jsem zrovna na něj vzpomínala tam jako pamětnice, protože on mě naučil číst knihy. To je marný, ať už byl jakýkoliv, to v tomto ohledu na něj vzpomínám, ale přitom mu nemůžu zapomenout, že on... Loganova maminka pracovala v rodičovském sdružení, protože pracovala ve všem možným, proto taky pracovala, až se dostala do kriminálu. Logan se na něj obracel, protože jemu bylo šestnáct, když maminku zavřeli, a tady byla jenom babička a dědeček, tak hledal nějakou pomoc někoho známýho. A chodil mu leccos, když potřeboval pomoct. Tak mu tam leccos řekl ze svých názorů a on to potom použil proti němu, což teda jako charakterově odpovídá tomu, že nikdy neudělal slib, a mohl být jakkoliv vynikající, když nebyl vynikající člověk.“

„Víme dneska všichni, že všechno to byly opravdu monstrprocesy. Jejich výslechy byly ten skopulamin, což byly injekce, který jim dávali, aby řekli, co chtějí. Nemyslím ty odsouzený, ty, co je vyslýchali. Jinak taky měla zlomený žebro po výslechu. To byly skutečně monstrprocesy. Ona byla aktivní ženská. Vůbec aktivní. Ona byla typ ženy ne pro domácnost, ale pro veřejnost.“

„Sem přišli hodně Řeci a navezli sem ukradený děti a my jsme v tý škole vůbec nevěděli, nesměli jsme vědět, jak se jmenujou. Jenom jsme věděli křestní jméno, a jinak jsme nic nevěděli. A teď do Ústí přišel posudek tady místní, ne, počkej, to říkám špatně, ministerstva školství. A ministerstvo školství dalo příkaz. Okamžitě jsem končila. ,Že takovej živel politickej a ještě řecký děti.‘ Já šla na hodinu ze školy. Tím jsem skončila. Už jsem se nikdy do školy nedostala.“