Dagmar Holečková

"Tenkrát chodily takový agitátorky z národního výboru, soudružky, který se nás vyptávaly, co chceme dělat a takhle. Já jsem právě říkala, že bych chtěla na to gymnázium nebo na konzervatoř. Ta se ta na mě podívala a říkala: ‚No, to myslíš nějak dost vysoko. Čím je tvůj tatínek?‘ A já říkám: ‚Proč? Krejčí.‘ ‚No a to jako?‘ ‚No, má živnost.‘ ‚Hmm, hmm, to je na tobě vidět.‘ No, možná, že mi to nebudete věřit, ale já v ten moment, když mi na toho tátu někdo sáhl, já bouchla do stolu a zakřičela jsem: ‚Co je na mně vidět?‘ A otočila jsem se a odešla jsem, takhle mi tekly slzy. A ona za mnou volala, že mě dělnická třída musí převychovat."

"A pak byla revoluce. To si vzpomínám, když jsme museli do krytů. Jinak v té době ještě před tím květnem, tak bylo hodně náletů, takže jsme v tom sklepě strávili dost času. A to už v posledních dnech mě maminka neukládala. Já jsem měla mladší sestru, která se narodila v tom pětačtyřicátém v lednu, takže jsem ležela oblečená. Jakmile začaly sirény, tak jsme se hned hnali do sklepa."