Vladimír Hradec

„V táboře Rovnost - 1 bylo všechno na jediném místě. Sprchování se radioaktivní vodou, mytí se radioaktivní vodou a pití radioaktivní vody. Později tábor přestavěli. Když jsem tam přišel, byla šatna ještě v táboře. Ale asi po dvou letech postavili novou přímo na šachtě. Lidé, kteří vyfárali, se převlékli, vykoupali a šli na lágr. Takže už to potom bylo o něco přijatelnější.“

„Někdy asi kolem roku 1942, to už tedy ta židovská rodina zmizela z Poděbrad, tak se tam přišla podívat na byt paní Mašínová, která se zajímala o pronájem. Tam byl třípokojový byt v patře a ona sháněla v Poděbradech bydlení. Nakonec sehnala celou vilku nedaleko nás, bylo to od nás asi pět set metrů v ulici Na Chmelnici, takže tomu dala přednost a odešli do toho přímého bydlení tam. Radek přišel zároveň do školy, ale do stejné třídy jsme spolu nechodili. Řekl bych spíš, že jsme se setkávali občas jako dvojice, která šla stejným směrem do školy nebo stejným směrem ze školy, ale nějaké velikánské kamarádství nebo něco takovýho nebylo, protože oni přeci jenom přišli relativně v mládí a ono tehdy nebylo zvykem, snad kvůli té válce nebývalo zvykem, že by děti chodily po celém městě, každej se radši držel jenom u domu nebo v co největší blízkosti, protože je to do určité míry jistota – prostě rodina, doma, že tam máte nějakou ochranu. Co se týká Janaty, tak vedle nás bydlela rodina Matasova a dcera toho pana Matase si vzala vdovce pana Janatu. To byl tedy učitel. Když se vzali, tak se přestěhovali do Poděbrad, bydleli jako sousedi a měli tehdy – dvě děti měl pan Janata a potom s tou manželkou mladou měl ještě dvě děti, chlapce a dceru. No takže s těma klukama Janatovýma jsme se stýkali, protože to byl soused, takže veškeré hry, to byla součást toho našeho denního života. Prostě byli jsme sousedi.“

„Mě to nelákalo, abych vám řekl pravdu, dívat se někam dozadu. Jenom jednou jedinkrát jsem se podíval, když nás tam dovedli, a vím, že ten soudní sál byl teda naprosto plný, narvaný divákama. Bylo to v tom největšim sále, švagrovou tam tedy pustili. Bylo to jenom pro zvané hosty, nikdo jiný se tam nemohl dostat. Nevim, jestli tam byli nějaký zpravodajové, ale asi ano, protože ty noviny z toho procesu mám ještě schované dokonce. To zase mi schovala teta, která to schovávala tak dlouho, až jsem se vrátil, a pak mi to dala, abych věděl, co se o mně psalo, nebo o nás co se psalo. V tý řadě, co jsem seděl, tak byl vždycky jeden policajt, druhej policajt, já jsem seděl vždycky mezi policajtama. Ten vedlejší seděl taky mezi policajtama, včetně toho prvního. Šli jsme tam postupně, to znamená od toho hlavního obžalovaného, což byl Novák, po něm byl myslim Švéda, třetí tam byl Rouša, čtvrtej Janata, pátej jsem byl já na řadě. Tamty ostatní už si nepamatuju. No a podle švagrové teda tam bylo absolutní ticho. Tvrdila mi teda, že se jí zdálo, že to všechno byli pozvaní zaměstnanci ČKD Praha. Jestli to byli milicionáři nebo nebyli, to se těžko dá říct. Ale byli to většinou muži středního věku. Rozsudek, který potom jsem až v tom roce 1989 dostal do ruky, protože do té doby byl stále tajný, má tři paragrafy. První je velezrada, druhá je vojenská špionáž a třetí paragraf je rozkrádání národního majetku. Takže vojenská špionáž s tím, že jako vysokoškolák jsem řekl Mašínům, že jsem byl na vojenském cvičení, a že jsem byl chemik. Velezrada, to je samozřejmě jasné, a rozkrádání toho národního majetku..."

„Přišel za mnou v sobotu odpoledne Radek a konstatoval, že dnes večer utečou. Milan Paumer že na ně bude někde čekat – ne, Milan přišel taky, ten tam byl taky. Oni tři teda že utečou. U mě si teda připravili zbraně, vyčistili je. Milan, jako zajímavost, měl tam nějakou devítku, tak jsem mu půjčoval kladivo, aby zatloukl čísla, která tam jsou. Proč, to nevím, ale vím, že zatloukal čísla na těch zbraních, aby tam nebyly žádný doklady o tom, co to je za zbraně, jaký jsou to zbraně. Dával jsem jim střelivo, potřebovali devítky a střelivo 7-65. Měli dvě devítky a jednu sedm pětašedesátku, takže u mě si teda vybrali střelivo. Vím, že se se mnou domlouvali, jestli by si měli vzít nějakej ruční granát nebo ne, jestli by si měli vzít samopal nebo neměli si vzít samopal. Nakonec tohleto všechno zavrhli s tim, že počítali, že během tří čtyř dnů budou v Berlíně a budou pryč. Ale ono potom, když jsem četl tu zprávu Radka o tom, co se tedy všechno dělo při tom přechodu, tak to bylo daleko složitější, než to všechno ze začátku vypadalo. Když jsem potom dodatečně, z pohledu zpátky za mnoha let, tak já bych býval dopadl naprosto stejně jako Janata se Švédou. Protože tato trojice, teda Pepík, Radek a Milan Paumerů, denně běhala dvacet kilometrů. Oni se tedy na to připravovali, to znamená, oni byli fyzicky v dobré kondici. Švéda to nedělal, Janata to nedělal, já žádný sportovec nebyl, takže pravděpodobnost, že bych vydržel tu fyzickou zátěž, kterou oni při tom měli, je zcela nepravděpodobná. Nevydržel. Zrovna tak, jako to nevydrželi tito dva. Já bych to nevydržel. A fakt je, že ty, který chytli, tak všecky popravili.“

„Mašínové tehdy dospěli k názoru, že na násilí se musí odpovědět násilím. I podle mých životních zkušeností to je jediná možnost. Když si vzpomenu na různé soudní procesy, několikrát se stalo, že někdo někoho zabil v sebeobraně a poté byl obviňován z vraždy. Údajně měl totiž útočníka přesvědčovat, aby mu nic nedělal. V tu chvíli byl útočník chudinka a napadený viník. Moje zkušenost, a to i z vězení, je taková, že ten, kdo propaguje surové násilí, přestane jenom za podmínky, že na násilí je odpovězeno násilím. Násilník nikdy nerozuměl, nerozumí a nikdy nebude rozumět nějakému žvanění, protože je násilník.“

„V bytě jsem si sebral saxofon, protože večer byla zkouška kapely, která byla asi dvacetičlenná, na fakultě strojní, odešel jsem ven a došel jsem na stanici tramvaje u Sparty. Ta stanice tramvaje je tam dodneška. Je trošku hezčí, než byla tehdy, tehdy tam byl jenom sloupek. Posadil jsem si saxofon na zem, čekal jsem na tramvaj. Vyjel tudor, auto. Když mě tam zahlídli, samozřejmě, tak otočili až těsně přede mě, vyskočili z toho dva policajti, jeden z jedný strany, druhej z druhý strany, chytli mě za ruce a říkají mi: ,Jste zatčen, my jsme z ministerstva vnitra, tamhle z tý budovy, z Kachlíkárny.‘ Otevřeli dveře, saxofon, nebo – nevim, jestli řikali saxofon, nebo tu krabici – si položte na klín, okamžitě mi dali na oči roušku, abych nic neviděl, no a někam teda odjížděli. Je mi záhadou, kde k těm povídáním, o kterých mluvili, kde k tomu došli nebo co je k tomu vedlo nebo kde to zjistili, protože řikaj: ,Co máte v tom pouzdře? Kulomet?‘ Řikám: ,Ne, saxofon.‘ - ,No, to uvidíme, až přijedem na stanici a tam se dovnitř podíváme.‘ Takže věděli, že mám kulomet doma schovanej. Kdo jim to mohl říct? To je mi neuvěřitelná záhada, kde na tohleto mohli přijít, protože to prakticky nikdo nevěděl, to věděl akorát Radek a lidi nejbližší kolem něj. Nevim.“

„Použili metodu nespaní. Kdo neví, co to je, tak si myslí, že je to legrace. Ne! Přes den vyšetřování, až já nevim, do osmnácté, do dvacáté hodiny. Pak vás dali teda na kobku. Za dveřma seděl někdo, kdo měl za úkol vás stále budit. Takže zastavil jste se, nechodil jste – kopnutí do plechových dveří. To byla skutečně velikánská rána: ,Chodit!‘ Dobře, chodil jste. Zastavil jste se – kopnutí do dveří: ,Chodit!‘ Šel jste se vyčurat, kopání do dveří: ,Ukažte se!‘ V noci bylo nařízeno, že smíte spát jenom na zádech s rukama zkříženýma tak, aby byly celé vidět. A teplota v té kobce byla skutečně velice nízká, měl jste dvě deky, takže vám byla zima. Podvědomě, a to je u každého člověka, když ho zebou ruce, no tak je schová pod deku – kopnutí na dveře: ,Ruce!‘ No tak jste se probudil, dal jste ruce na deku, usnul, za chvilinku znova – schoval jste je, kopnutí do dveří. Když to bylo poněkolikáté, otevřely se dveře: ,Dejte ven přikrývky, choďte!‘ Dobře, tak hodinu vás nechali chodit, pak vám vrátili přikrývky a to se opakovalo až do rána. Takže jste prakticky tu noc nespal. Teoreticky ano, to znamená nařízení, že byste měl osm hodin spát, to tam bylo splněno. No a tohleto když potom trvá týden, čtrnáct dní, tak vy vlastně kudy chodíte, tudy spíte. No a stále otázky, stále totéž a totéž, z jedný strany, z druhý strany, mezitim řvaní. V okamžiku, když byl ten moment toho klidu, tak člověk vlastně usnul, zase řev a řekl jste něco, co jste třeba nechtěl říct.“