Antonín Hříbal

* 1967

  • „Když mělo dojít na generální stávku, někteří řidiči říkali: ‚Já stávkovat nebudu, mně to vadí, nebaví mě to, k ničemu to nepovede.‘ Naprostá většina ale stávkovat chtěla. Řešili jsme, jak dát možnost těm, kdo stávkovat nechtěli. U autobusáků to bylo něco jiného, kdo nestávkoval, mohl autobus objet. Někdo říkal: ‚I ty autobusy musí jezdit v nějakém pořadí za sebou.‘ Pak jsme se vrátili k tramvajím. Došli jsme k tomu, že i když někdo nebude chtít stávkovat, stejně před ním bude stojící tramvaj a nebude moci jet dál. Padaly naopak radikální návrhy, že se v rozvodně vypne napětí do trolejí. Na to byla ale logická námitka – co když tramvaj zůstane v křižovatce a nebude moci projet sanitka? Nakonec jsme se domluvili, že kdo bude chtít stávkovat, zastaví v nejbližší zastávce a oznámí cestujícím, že vstupuje do hodinové generální stávky a dál se nejede. Kdo stávkovat nebude chtít, zastaví taky a oznámí cestujícím, že z provozních důvodů dál nemůže jet.“

  • „Připouštěl jste si, že budete na hranici a bude se po vás chtít, abyste někoho zastřelil?“ – „To jsme probírali často, na pokoji po večerech. Říkali jsme si, až budeme na té čáře: ‚Když někdo bude utíkat, ty bys ho zastřelil?‘ Někdo řekl: ‚Ty vole, já bych šel s ním.‘ Jiný řekl: ‚Já nevím, já bych střílel do vzduchu.‘ Celá světnice, bylo nás tam asi patnáct, se shodla, že bychom po nikom nestříleli. Jak by to bylo ve skutečnosti, to člověk neví. Shodou okolností jsem já na čáře nebyl.“

  • „Můj děda mi ze starého dřevníku přestavěl takovou chatičku, byla tam i postel. Říkal jsem tomu laboratoř. S kamarádem Mírou jsme stavěli rakety, zajímalo nás raketové modelářství. Raketové motorky byly nedostatkové zboží, stavěli jsme si je. Chodili jsme kupovat do různých prodejen ledek, síru, černé uhlí, z toho jsme si míchali směs do raketových motorků. Pak jsme to potřebovali nějak zapálit. Dodržovali jsme veškeré bezpečnostní předpisy, koupili jsme si bílé pláště, plexisklové kryty. Před chatičkou jsme si udělali startovací rampu, zmáčkli jsme čudlík a buď to vybuchlo, nebo to letělo. Občas sousedka přinesla raketu se slovy: ‚Toníku, něco ti uletělo k nám na zahradu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Schönsee, 03.08.2023

    (audio)
    délka: 45:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 13.12.2023

    (audio)
    délka: 03:01:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme šeď národa, naše „vítáme svobodu“ byl prázdný termín

Antonín Hříbal v roce 2023
Antonín Hříbal v roce 2023
zdroj: plzeňské studio

Antonín Hříbal se narodil 2. ledna 1967 v Berouně, vyrůstal v Rudné u Prahy. S matkou Jarmilou Hříbalovou žil u prarodičů Františka a Oldřišky Knappových v domku zahradníka v areálu zámecké zahrady. Otce Václava nepoznal, rodiče se rozvedli krátce po jeho narození, otec pak brzy zemřel. Že měl další tři děti, se pamětník dozvěděl až v dospělosti. Matka se znovu vdala, část dětství pak prožil pamětník na sídlišti v Příbrami. Jeho matka byla dělnice, pracovala například na dráze, ve stavebninách či masokombinátu, měla problémy s alkoholem. Antonín Hříbal chtěl být strojvedoucím lokomotivy, proto nastoupil na železniční učiliště, na obor elektrikář a elektromechanik pro stroje a zařízení. Jeho koníčkem bylo raketové modelářství. Po vyučení dělal revize elektrických lokomotiv v železničním depu Praha střed (Masarykovo nádraží). Povinnou vojenskou službu odsloužil u Pohraniční stráže, na hranici se ale nedostal, obsluhoval elektrocentrálu na Hlavní správě Pohraniční stráže v Praze. Po vojně na jaře 1989 se ve 22 letech stal nejmladším tramvajákem v Praze, jako řidič tramvaje prožil listopadovou revoluci i generální stávku. V polovině 90. let nastoupil do firmy ECS Tools, podílel se na výrobě EKG, pulzních oxymetrů či horkovzdušných pájecích souprav. Firma vyrobila také mikroakcelerometr, který byl umístěn na české družici Mimosa, jež měla zkoumat atmosféru Země. Později pracoval pro firmu ABW Sequana Tuning, která se věnovala „tuningu“, zvýšení výkonnosti aut změnami v řídícím programu motoru. V roce 2006 se s rodinou, manželkou Jitkou a třemi syny, přestěhoval na Tachovsko a nastoupil jako redaktor do Tachovského deníku. Momentálně (2023) dělá webového editora pro tři redakce (Sokolov, Karlovy Vary a Cheb). Ze své novinářské tvorby má nejraději video výlety, krátká komentovaná videa o pamětihodnostech a přírodě Tachovska, Domažlicka a Chebska, která začal točit během pandemie covidu.