Milena Hrozná, roz. Machníková

„A teďka říkal šoférovi, to mi potom řekl ten šofér: ‚Co já mám udělat?‘ Ono se tehdá říkalo milostivá paní: ‚Milostivá paní mě pozvala na tu chatu a já mám zápas!‘ A šofér mu řekl: ‚Ale tak pane generále, tak se omluvte…‘ A on řekl: ‚To nemůžu udělat, když mě pozvala na tu chatu…‘ No, chata mu byla šumafuk, když mu utekl v Praze nějakej fotbal! Takže o Vobrátílkovi vím, že byl dobrej přítel a že byl zuřivej fotbalista…“

(tazatel) A v září jste už tedy byla v Československu? „No, to jsem musela nastoupit do školy. Šla jsem do oktávy.“ (tazatel) Takže poslední rok reálného gymnázia? „Jo, jo. To jsem byla na klatovském gymnáziu a přišli sem ty Němci. To byla taky hrůza! Jak ti Němci mašírovali, to se tak o tom mluvilo, a že tam řval ten Hitler… Teďka když zabírali Sudety, tak při tom všem byl Syrový. Já to líčím jako hrůzu, ale já to tak dosud cítím. Tam byl Syrový asi jako za vládu československou. Maminka je navštívila, oni bydleli v kadetce tady u Prašného mostu, s tou Bělinkou, to byla taky taková zvláštní paní, vždycky jsme o ní mluvili a o jejích zvláštnostech. Maminka tam u nich seděla, říkala, že on přišel večer domů a úplně byl zdrcenej a říkal, že vůbec Němcům nejde, jak zabírali ty Sudety, o Chodsko. Tam třeba nebyl jedinej Němec, oni jakmile tam něco bylo, doloval se tam třeba písek nebo kamení nebo já nevím co, minerál, jakmile tam něco bylo zajímavýho, tak se to zabavilo.“ (tazatel) Klatovy se staly vlastně skoro příhraničním městem, ta zóna. „No, my jsme se ocitli až úplně u toho. Byly tam takový schválnosti, třeba přetnuli silnici z Klatov do Plzně, protože tam byly dvě německý vesnice, který se projížděly, už ani nevím, jak se jmenovaly. A tak se nedalo z Klatov jezdit na Plzeň, nýbrž do Prahy se muselo přes Horažďovice. Takový věci dělali a to byly maličkosti oproti tomu, co se dělo potom.“

„To měl člověk takovej boj o život, že nějak tak koukal jak proklouznout.“ (tazatel) Že to bylo jako zachránit si holou kůži. A to člověk přemýšlí asi úplně jinak… „Ne, jako že já abych se nažrala a druhej ať umře, to ne, ale zaměstnávalo to člověka absolutně! Já jsem například byla s třema západníma cizíma jazykama, oni tvořili tady nějaký ty výsadní společnosti, takovej ten mezinárodní obchod a neměli vůbec do toho lidi. A když jsem někam přišla s třema západníma jazykama, tak by mně bývali utrhli ruce, ale pak jsem okamžitě už měla doma dopis, že mají plnej stav. Takže já jsem se nakonec s velkou protekcí ocitla ve stavebnictví v kanceláři a tam jsem zase nějakou chvíli ťukala do stroje. Potom mi řekl nějakej šéf, moc milej teda, v Žitný ulici – bývala tam Barva, potom Stavby silnic a železnic, tak řekl: ‚Holka, já tě tady neudržím, nezlob se, já tě mám moc rád, ale já si s tebou nebudu kazit kádrovej profil. Já tě dám támhle pod Stalina, máš blízko domů a tam si holt budeš chvíli házet písek a ono se tam pro tebe něco najde.‘ Takový existenční… Já jsem teda ten písek moc dlouho neházela. Ti, co házeli písek, měli většinou diplom, to tam teda byla společnost dobrá. Dostala jsem se do kanceláře a byla jsem pak v rozhlasu (podnikovém).“

„Otec říkal, že tyhlety pověsti, jako třeba že jsem vyvezla miliony do Švýcar nebo že maminka je sestra Konráda Henleina, to byly takovýhle… Otec říkal, že to šířej Němci, že tak lidi rozeštvávají. Jistě, asi jo, protože tohle by asi nikdo jinej nevymyslel. Ale měli teda úspěch.“ (tazatel) To byly takové záměrné dezinformace, které se vždycky chytnou.