Zbyněk Illek

„My jsme v té době připravovali ukrajinskou výstavu a ti Ukrajinci přiletěli do Prahy a přijeli vlakem. Ale jeden z nich v Praze zůstal, protože měl nabídku, že tam bude mít nějakou výstavu. A my jsme přivítali tyhle Ukrajince u nás a začali jsme hned instalovat. A někdy v deset hodin večer na telefon do galerie volal čtvrtý člen té skupiny a ten nám sdělil, co se v Praze děje, že tam policajti zmlátili studenty. On byl přímo na Národní třídě, ale odešel dřív, než se něco stalo, a říkal, že je tam bezvadná atmosféra a tak dále. A říkal nám, co se událo po té době, kdy on odešel z toho průvodu. Takhle jsme se o tom dozvěděli. Druhý den on přijel z Prahy a říkal, že má nějaké fotografie. A vlastně jsme hledali v novinách nějakou zprávu. Našli jsme jenom takovou noticku ve Svobodném slově. To byl ten první impulz. Druhý den byla vernisáž, po ní jsme šli na náměstí k té horní kašně a tam jsme postavili asi čtyři svíčky podél toho kamene a pak už jsme se tam začali scházet každé pozdní odpoledne a po práci a začalo nás být čím dál tím více a pak už to jelo.“

„Ašáci chtěli mermomocí tu výstavu udělat taky v Aši. Takže se z fotografií udělal výběr a nainstalovaly se také v Aši. A když jsem přišel výstavu zahajovat, hned jsem viděl, že je zle, protože tam byli takoví jako podivní ‚lidičkové‘. Když skončila ta úvodní řeč, tak to bylo, jako když střelíte do holubů, obyvatelé nebo občané Aše povětšinou zmizeli. Zůstalo tam několik statečných a několik těch pánů v baloňácích. Ti měli dotazy: ,A proč tohle se fotilo a proč tohle se fotilo a co má znamenat tato fotografie?‘ Takže jsem se jim to snažil vysvětlit, nicméně oni měli zcela jiné interpretace, takže to bylo takové hodně nepříjemné, abych tak řekl. Za několik dnů jsme se dozvěděli s Mirkem Boháčem, který byl garant za muzeum v Chebu, že výstava v Aši má být zavřená a že kniha, která k tomu vyšla, má být zničená. Takže jsme jeli do Aše, vzali jsme ty knihy, které byly na pokladně výstavy, a knihy jsme uložili u tehdejšího ředitele ašského muzea, pana Borsíka, ve sklepě. Den nato ta výstava byla zakázaná, byla zavřená, a ty zbylé knihy byly zabaveny. Takže to byl takový příběh. A ten měl potom ještě dohru, za nějakou dobu mě zase vyzvedla Státní bezpečnost. Jeden z těch vyšetřujících třískal tím katalogem do stolu a říkal: ,Tohle je váš postoj k socialistickému zřízení?‘ Já jsem říkal, že na tom není nic závadného, že tam jsou fotografie, které jsme nafotili v Aši, že to tam opravdu takhle vypadá. A on říká: ,A co tato fotka?‘ To byla fotka od Pavla Štechy, tehdejšího profesora na FAMU. Tam byla fotografie takové tabule cti, která byla podél hlavní silnice v Aši, bylo to zasklené, a protože to bylo focené brzo ráno, mezi sklem a těmi fotografiemi se to sklo orosilo a po něm tekly dolů stružky vody. A za tím byl pohled na některou z továren v Aši, jejíž komín tam vyčníval. A oni to interpretovali, že jako komunisti, kteří jsou na těch fotografiích, že mají jít do plynu. Takže to bylo takové nejdrsnější pochopení fotografie, které jsem zažil. Ale byly tam i další věci, kdy ta interpretace od něj byla skutečně... To by nenapadlo nikoho.“

„Když byly synovi tři roky, tak jsem poprvé dostal tuhle nabídku, abych vstoupil do strany. Já jsem říkal, že to není možné, protože syn je ještě malý, a podobně. Pak se mi narodil druhý syn, takže jsem měl radost z toho, že můžu v této výmluvě pokračovat. Nicméně, jak druhý syn rostl, ten tlak začal být větší a větší. A pak už to bylo takové jako ne úplně příjemné, protože se mnou vedly pohovory zástupkyně ředitele, ředitel, předsedkyně buňky KSČ a začalo to být nepříjemné, nicméně jsem ještě stále vzdoroval. Pak se stala taková věc. To bylo rok po spartakiádě, protože jsem musel nacvičovat na spartakiádu děti z toho ročníku, který jsem učil. Dvakrát týdně jsem měl kroužky, dvakrát týdně nacvičování na spartakiádu, takže jsem chodil domů v pět hodin nebo v šest. A jediný den, kdy jsem měl volno odpoledne, byl pátek. A když se měnily dozory, tak jsem si na nástěnce přečetl, že Illek bude mít dozor v jídelně od půl druhé v pátek. A to bylo něco, co mě opravdu rozčílilo, protože tam byly kolegyně, které celý týden chodily ve dvanáct hodin domů, pro školu nehnuly prstem, a ty samozřejmě měly dozory kolem půl dvanácté a pak šly zase i v ten pátek domů. A tak jsem se vzbouřil, řekl jsem, že chci, aby se to předělalo. Že tohle není možné. Zástupkyně ředitele byla zároveň předsedkyně komunistické buňky. Ona to přímo neřekla, ale naznačila, že kdybych byl komunista, tak že bych asi ten dozor neměl. To mě dopálilo natolik, že jsem si vzpomněl, že ve fotoklubu někdo říkal, že v Okresním kulturním středisku je volné místo metodika pro fotografii, film a výtvarnictví. Já jsem se v ten pátek odpoledne sebral a šel jsem do Okresního kulturního střediska se zeptat, jestli to místo je volné. Potkal jsem tam člověka, který zamykal, už prostě končili. Nicméně mi domluvil schůzku s ředitelem na pondělí. V pondělí jsem tam hned šel o polední přestávce a vlastně jsem se s tím ředitelem domluvil, že oni na mě ty dva měsíce počkají, a své slovo dodržel. Na konci dubna jsem odcházel ze školství do Okresního kulturního střediska.“