„Byl to rok 1945, KGB začala chodit pro emigranty a to se mezi nimi rozkřiklo. A bylo to tak, že přišli k rodičům, kteří tehdy spolu bydleli u nějaké paní v Kožní ulici. Máma tam byla sama a přišli tři muži, prý výborně oblečeni, bylo jasné, že jsou to Rusové. Jeden byl zřejmě Čech, mluvil výborně česky, a ti dva nemluvili, to byli Rusové. Zeptali se, kde je Václav Irmanov. Matka, třiadvacetiletá ženská, jim řekla, že ji opustil a že utekl do Paříže. Začala hrozně naříkat a oni byli překvapeni. Stále jim říkala, že ji opustil, a oni odešli. Nastal ale hrozný strach. Vyprávěla mi Věra Chytilová, že otec byl na návštěvě u Karla Ludwiga, a matka tam přiběhla, že se musí ukrýt. A tehdy ho u sebe schovával velmi dlouho, několik měsíců zpěvák Arnošt Kafka. Byl o něco starší a nebyli spolu žádní velcí přátelé, ale byl to statečný člověk. Protože takto někoho schovávat, když po otci šlo KGB, to bylo velmi nebezpečné.“
„My jsme se s manželem rozvedli a on utekl, emigroval. Což byl docela problém, protože jsem začala být vyslýchaná StB. Byla jsem mladá holka, měla jsem malé dítě. Z Kosmonos jsem přešla do Prahy a těsně před tím, než manžel utekl, jsem dostala místo ve vinohradské nemocnici na dětském oddělení. Měla jsem zkušenost s dětskou psychologií a chtěla jsem ji dělat. Tam si mne najednou povolal přednosta. Řekl mi, že za ním byli estébáci, že mne má propustit. Řekl mi, že mne ale nechce propustit. Byl to starý komunista a řekl mi, že mi bude prodlužovat smlouvu vždy o jeden měsíc, abych si uvědomila, že jsem sledovaná. Takže jsem chodila k výslechům. Ptali se mne, kde je můj muž, a já jsem říkala, že nevím. Pořád se mne na něco ptali, já jsem jako nic nevěděla, samozřejmě jsem jim nic neřekla. Co jsem věděla, bych jim neřekla.“
„Babička se ve Finsku živila tím, že chodila do továrny a pracovala na pásu a v noci malovala. Jako mladá ne, ale později, co všechno zažila v tom Rusku, to byly hrozné věci. Například jí popravili bratra a ona pro něho šla, že ho pohřbí, a když ho vytáhla z pod těch mrtvol, tak zjistila, že on žije. A se svou matkou se o něho postarala. To byl syn mé prababičky. On se z toho ale zbláznil, byl to tehdy sedmnáctiletý kluk a oni ho celou dobu potom táhli přes Rusko, dostal se do Finska a žil docela dlouho. A ona se o něho starala, takže její život – mimoto, že neměla oporu ve svém muži –, tak ten její život byl těžký.“
Kateřina Irmanovová se narodila 21. ledna 1947 v Praze do rodiny Vjačeslava a Jany Irmanovových. Otec pocházel z rodu ruských šlechticů a byl výtvarným umělcem, hercem a do roku 1948 úspěšným jazzovým zpěvákem. Když byl pamětnici jeden rok, babička ji odvezla do Finska. Po návratu do Československa a absolvování základní školy v Praze jí nebylo kvůli jejímu původu umožněno studovat na střední škole. To již měla za sebou roli v úspěšném filmu režiséra Františka Vláčila Holubice. Po různých peripetiích se jí podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě následoval opět zákaz studia na vysoké škole. Pracovala jeden rok na zemědělském učilišti jako vychovatelka. Poté absolvovala studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v manželských poradnách, kde mimo jiné spolupracovala s Miroslavem Plzákem a též jako soukromá psycholožka. Žije na Praze 2 a v současné době pracuje na scénáři nového historického filmu.
