Dolkun Isa دولقۇن ئەيسا

"Před rokem 2017, před polovinou dubna, jsme byli v pravidelném kontaktu, když jsem jim volal. Volal jsem jim jednou týdně, dvakrát týdně. Věděl jsem, že mé telefonické hovory jsou monitorovány čínskou vládou, proto jsem se samozřejmě, když jsem jim volal, ptal jen: 'Jak se máte, jak se daří v domácnosti.' Velmi obecné a stále stejné rozhovory. Ale poslední telefonický rozhovor v polovině dubna 2017, tehdy jsem měl pocit, že chce velmi brzy hovor ukončit. Dobře, jsme moc spokojení, nebojte se, už nám nevolejte. Co se stalo? Protože v roce 2003, když jsem byl označen za teroristu a volal jsem matce, nikdy neřekla, že je jí to nepříjemné. Nikdy neřekla, abych jí nevolal. Ale v dubnu 2017 mi řekla, abych jí nevolal. Jsme šťastní, je nám dobře. Páni! Byl to signál, byl to vzkaz. Dokázal jsem si představit, že se doma děje něco vážného. A o týden nebo dva později jsem požádal manželku, aby zavolala mé matce, a tehdy jsem poprvé uslyšel, jak matka pláče. Plakala a říkala, prosím, už nám nevolej. Předtím, když jsem volal matce a ptal se na mladšího bratra, který se o ně staral, skoro pět šest měsíců předtím, vždycky jsem se ptal, kde je můj mladší bratr Hušter? Ach, ten je na služební cestě. Něco jsem tušil. Pokaždé na služební cestě? Z ničeho nic? Tak jsem řekl své ženě, aby se zeptala na mého bratra. Zeptala se: 'Kde je Hušter?' Moje matka tehdy plakala a nemohla mluvit. Protože takových pět, šest měsíců před tímto posledním rozhovorem zmizel. Můj bratr byl také dva roky vězněn, od roku 1998 do roku 2000, kvůli separatismu. To byla poslední telefonická komunikace s matkou, od té doby jsme se o to ani nepokoušeli, protože řekla, ať už jim nevolám. Věděl jsem, že situace je vážná. Asi po dvou měsících jsem manželku znovu požádal, aby znovu zavolala, telefon jim už nefungoval. Po více než roce, v roce 2018, v červnu, v době ramadánu, mi náhle zavolal jeden z mých přátel, který pobývá v Austrálii. Dolkune, měl jsi kontakt s rodiči? Ne, už více než rok. Mám pro tebe jednu zprávu, tvoje matka zemřela. Byl jsem v šoku, zavěsil jsem telefon." "Pak později v Rádiu Svobodná Asie, Ujgurské službě se sídlem ve Washingtonu, po telefonátech s vládními úředníky Rádio Svobodná Asie potvrdilo, že byla zadržena 2017, asi v květnu nebo červnu. Žila rok v jednom z koncentračních táborů a v koncentračním táboře zemřela."

"Byl jsem studentský vůdce a odešel jsem do exilu. Nepřestal jsem dělat advokacii. Protože mě následovaly tisíce studentů, kteří pod mým vedením vyšli do ulic a požadovali jsme rovnost, požadovali jsme demokratická práva. Když jsem odešel do exilu, nemohl jsem mlčet a myslet jen na svůj život. Kdybych mlčel a myslel jen na svůj osobní život, tisíce studentů, kteří mě následovali... Mám vůči nim nějakou odpovědnost! 'Dolkune, žiješ ve svobodném světě, věřili jsme ti, následovali jsme tě. Máš zodpovědnost. Co jsi udělal?' To je pro mě otázka na celý život. Myslím, že mám odpovědnost za těch pár tisíc studentů. V té době jsme byli teenageři. Teď jsou to lidé středního věku jako já. Mám odpovědnost vůči svým spolužákům, spolužačkám, vůči svým lidem. Takže jsem pokračoval ve svém aktivismu. Když jsem přijel do Turecka, založili jsme Organizaci studentů Východního Turkestánu, pořádali jsme konference, demonstrace. A v roce 1996 jsem se přestěhoval do Německa, abych požádal o azyl, tam jsme založili Světový ujgurský kongres. Zvyšovali jsme povědomí. Samozřejmě jsme v určité době měli velmi málo příležitostí, finančních atd. Nikdo o ujgurské otázce nevěděl. Ale krok za krokem jsme odvedli kus práce. A v roce 1997 na mě čínská vláda vydala červené oznámení Interpolu."

"Začali jsme demonstrovat. V ulicích Urumči jsme vytvořili živý řetěz. Sto tisíc lidí v ulicích nám tleskalo, podporovalo nás, projevovalo solidaritu. A pak jsme se vrátili do školy a plánovali, že další den začneme demonstrovat znovu. Ale v noci přišla policie a armáda. V celém areálu školy byla policie. A zavřeli dveře. Protože Sin-ťiangská univerzita má kolem kampusu dvě, tři brány, nemohli jste vyjít ven. Všechno kontrolovali. A uprostřed noci mi zaklepali na dveře, že mám přijít za prezidentem Sin-ťiangské univerzity. Šel jsem do kanceláře a tam bylo čtyřicet, padesát vysokých úředníků a Janabil. Řekl mi: ´Mluvil jsem s tebou velmi přátelsky, proč jsi vedl lidi na demonstraci?´ Řekl jsem, že jsem je nevedl. Oni šli sami, já je nemůžu řídit. Vysvětlil jsem jim všechno, o čem jsme se domluvili. A druhý den na jiné univerzitě v Sin-ťiangu, na normální univerzitě, začaly kontroly. Všechny školy byly pod kontrolou. Druhý den mě dali do domácího vězení, skoro na čtyři měsíce. A bylo zkouškové období, začínalo v červnu. Ten rok na tři dny přerušili výuku a po studentech vyžadovali projevy lítosti. Museli napsat písemné prohlášení, že udělali chybu. Pokud by to nenapsali, nemohli by dostat diplom. Museli provádět sebekritiku. Protože osmdesát procent studentů se připojilo k demonstraci. Takže museli napsat prohlášení a také to ústně říct. Někteří studenti ale řekli: 'Ne! Proč ten Číňan, který napsal urážlivý transparent, nebyl zatčen?' To je důvod, proč začal ten hněv."

"V době kulturní revoluce byly mešity téměř úplně zavřené. A některé mešity se změnily v něco jiného. V té době neexistovala ani žádná společenská místa, žádné bary, žádné restaurace. Většina mešit byla zavřená. A spousta jich byla zničena. Proto neexistovala náboženská svoboda. O té nemohla být řeč, to nebylo možné. Kromě toho, když jsem vyrůstal, moje babička, která byla věřící paní, mě trochu učila o náboženství. V Kalpinu, na venkově, nebyla každou chvíli elektřina. Jen měsíční světlo. Žádné elektrické světlo. Zvlášť v zimě zapadalo slunce v pět hodin. A my jsme mohli jen spát v posteli. V pět, v šest hodin. Byl večer, nemohli jsme usnout. A babička nám vyprávěla o naší historii a my jsme poslouchali, také o náboženství. Takže to byly moje znalosti o náboženství."