„Nás nechtěli, Slováci nás strašně nechtěli, nechtěli ženy v armádě. To nebyl Svoboda. Támhle Žižka měl ženy v armádě. Ne, tradice žádná u Slováků nebyla. Chtěli se nás zbavit. Mysleli, že odejdeme. Naše děvčata v Buzuluku měla výcviky. Byly to snajperky, sanitářky, bezvadná odvážná děvčata, to nemělo chybu. Tak jsme říkaly: ‚My to taky nevzdáme, proč?‘ Zdravé jsme byly, mladé taky. No ale kluci nám dělali strašně zle, strašně zle. Třeba jsme šly po chodbě, nesly jsme si esšálky s večeří, tam bylo takové šero. Oni nám podložili nohy, my jsme spadly, esšálek se rozlil a my byly bez večeře. A víte, co to je být bez večeře? My jsme hlady neusnuly, hlad byl šílený. Tak jsme aspoň to zelí s bramborami našťouchanými, nebo kousek chleba, to byla vzácnost. A když to nemáte, tak do rána se nedalo hlady usnout. To už jsme se nemohly dočkat snídaně, až jsme ten chleba a kaši dostaly. A tohle nám párkrát udělali.“
„Němci si vymysleli, že vzali nákladní vozy, přijeli před školu a řekli, že tohle jsou barbaři, nemají výchovu, vzdělání, Rus jim nic nedá. Takže děti naloží a odvezou do Německa na převýchovu, aby z nich byl kulturní národ. Takže se třída po třídě nakládala na ta nákladní auta. Místo do Němec je vezli do Kamienec Podolsku, do těch ohromných jam, tam ty děti postavili okolo jámy a pár vojáků s puškami stálo opodál a stříleli. A že ty děti byly jeden vedle druhého namačkané před jámou, když ten Němec zasáhl jednoho, tak on se chytal souseda a padali do těch jam. Tam byly tisíce dětí, z celého okolí tam Němci vyvezli školy. Ty jámy tam byly čtyři, ale to si nepřejte - ten objem a těch mrtvolek! Když to vyhlásili, že ty děti neodjely do Německa, ale jsou pohřbeny v Kamienec Podolsku (to je město, to město to musí mít zaznamenané, to byla událost, strašná tragédie, tam musí být pamětní knihy a svědci, všechno tam musí mít podchycené), tak se sjížděli z celého okolí rodiče, chodili po těch pěšinkách a prohlíželi si mrtvolky. Věděli, jak byly děti staré, v obličeji už ne, to už nebylo, ale byly šatičky, botičky, mašle. Holky měly krásné mašle, tam to hodně nosily ve vláskách. Takhle chodili ti rodiče…“
„Já jsem zažila umírat hlady člověka. Když mě babička přivezla, bydleli jsme na sídlišti. Vařilo se na petrolejkách a šly jsme s maminkou - bylo mi těch šest let - pro petrolej. To byly takové zvláštní nádoby. Tak šly jsme z kopečka v zimě do takového obchůdku s petrolejem. A když jsme šly dolů, tak u plotu ležel člověk a jeden stál nad ním a stahoval mu holínku z nohy. A on – to bylo první slovo rusky, které jsem si zapamatovala – on mu říkal ‚pogodi, pogodi‘, pořád to opakoval. My jsme prošly, maminka přidala do kroku. Když jsme šly zpátky, ten člověk tam ležel a už byl mrtvý. A neměl holínky na sobě, on mu je stáhl - na co mrtvému boty? A to ‚pogodi‘ bylo ‚počkej‘. A tak ten nepočkal a ty boty mu sundal. To umíral hlady. To byl hladomor. Potom jsem měla v Lugansku kamarádku, to bylo před válkou, byla z vesnice. A ta mi vypravovala, že jako dítě chodila s rodiči, jí bylo tak 22, mrtvoly si vyměňovali. Z vesnice na vesnici si měnili, protože nikdo ve vesnici nechtěl toho příbuzného sníst, ani toho souseda.“
„My jsme stáli a v noci pustili ten dětský ešalon, a my když jsme potom k ránu přijeli tam za nimi, tak byl celý rozbombardovaný. To bylo pět set dětí a dvě stě personálu dospělých. A nebyl živáček. No a teď se chtělo jet dál. Lidí a všeho bylo málo na odklízení. To byla podívaná, jak se to všechno řezalo a tahalo z těch kolejí. Byla jenom jedna kolej tam a zpátky, to se nedaly stavět dvě koleje, to by nestihli, takže každý, kdo měl ruce a nohy, musel pomoct. I my jsme šli pomoct. Nás bylo pár rodin, jestli nás bylo šest dětí ve věku 14 let a starší s rodiči. Dostali jsme takové veliké rukavice, které padaly, tak nám je přivázali špagátkama, a my jsme taky museli odklízet ty mrtvolky. To se muselo pohřbít, nemohli se tam lidi nechat mezi tím železem. To nebyl pěkný pohled. No, a když se koleje natáhly, tak se zas chvilku jezdilo, než přilítli a zase to rozbili.“
Božena Ivanová, rozená Koutná, se narodila 18. května 1927 v Praze. Její rodiče odešli v roce 1931 pod příjmením Fialovi do Sovětského svazu za prací. Ona je následovala v roce 1933. Otec pracoval v Podolsku u Moskvy, později v Lugansku. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se závod evakuoval, a tak se i rodina stěhovala – nejdříve do Omska na Sibiř, později do Alma-Aty. Tam se dozvěděli o vznikající československé vojenské jednotce v Buzuluku, kam se v roce 1942 rozjeli. Maminka zde pracovala v kuchyni, otec sloužil u kulometné roty. Božena chodila v Buzuluku do školy a v lednu 1944 byla odvedena a v srpnu zařazena k 2. československé paradesantní brigádě jako spojařka. Prošla tvrdým výcvikem včetně tří seskoků. Přímých bojů brigády na Slovensku se neúčastnila, v lednu 1945 byla přidělena k výcvikové jednotce. Zde poznala i svého budoucího manžela Pavla Ivana, za něhož se v říjnu 1945 provdala. Manžel pracoval v armádě, takže rodina se dvěma dětmi se často stěhovala, podle toho, kam byl její manžel převelen. V roce 1963 se usadili v České Třebové. Božena Ivanová zemřela 23. května roku 2023.
