„Každý jsme začali jíst. Oni (sovětští pohraničníci) se najednou posadili na špalky, zapálili si a kouřili a teď se nás začali vyptávat. My jsme zase řekli, že chceme k armádě. K Československým legiím, které se budují někde u Krakova. No tak charašo, charašo, a když jsme vyšli ven a udělali pár kroků, tak abychom vyndali všechno, co máme v kapsách. Když si to dnes uvědomím, tak to bylo divný, v první řadě nás měli prohlédnout už v té kolibě. Měl jsem takový hezký zavírací nůž, tak jsem to musel odhodit. (…) Nešacovali nás. (…) Zavedli nás do takového domku, tam byli strážní, tak odemkli a teď koukáme: kolem zdi spousta chlapů. A všichni z Podkarpatský (Rusi) ve věku od třiceti do padesáti let. Ptali jsme se, jak jsou tam dlouho. ‚Nevíme nic, nikdo nám nic neříká, nikdo se nás neptá, jídlo nám podávají oknem.‘“
„Tam nás vykoupali, převlíkli, dali nám čistý nový prošívaný oblečení a válenky. Oblékli nás tedy pořádně. Nejhorší bylo, když nás vezli na Sibiř v nákladním vlaku. To byl únor, březen. Jeli jsme tam asi čtrnáct dní, nevím už, jak dlouho, tehdy to byla pro nás věčnost. (…) Když jsme zastavili, měli jsme kýbl na vyprázdnění. Měli jsme tam litinový kamínka a kýbl uhlí, to bylo na čtyřiadvacet hodin. To bylo k smíchu. To jsme tam mohli zmrznout. Taky se stalo, že někteří ve vlaku zmrzli. Odvezli nás do Kožvy, to byl ‚peresiločnyj punkt‘, takový lágr, kde rozdělovali, kdo kam půjde. Sběrný tábor. To bylo všechno pod celtami. (…) To už bylo hodně na severu, na Pečoře.“
„Podal jsem jim ještě dva náboje, myslím, a teď jsem utíkal do dvora pro další. Tam byl můj kamarád z druhého družstva, a než jsme se rozloučili, tak mi řekl, abych si šáhl do jeho kapsy pro cukr. Tak jsem si vzal, samozřejmě, že jsem baštil. (…) Najednou rány, přímo do toho děla a to dělo bylo roztřískaný. Hlava toho jednoho střelce nebo nabíječe byla asi deset metrů daleko, jako když ji odříznete. To byl druhý příklad, který se tam odehrál. (…) Šli jsme prozkoumat kolchoz, že tam mají být Němci. Tak jsme se tam šli podívat. (…) Byl tam kluk z druhého útvaru, který říká: ,Já vím, kde to je, já vás tam zavedu.‘ Jenže my jsme měli bílé maskovací hadry a on byl jen tak v uniformě. Mladý kluk, jestli mu bylo šestnáct, sedmnáct let. Když jsme byli blízko té samoty, tak říká: ,Tady by to mělo být.‘ (…) Najednou výstřel, zařval, on padnul a my na něj. Neřekl ani slovo, dostal od snajpera zřejmě zásah přímo do srdce.“
„,Támhle vidíte prezidenta i s chotí, to bude váš úkol, budete hlídat v budově a pak vám řeknu další. (…) Tam jsou staří četníci, ti s vámi budou sloužit.‘ (…) Jedině my dva s Romanem, kteří jsme byli od armády, jsme mohli hlídat u dveří ložnice prezidenta, ostatní měli službu jinde a ve dne hlídali. Po celou dobu, co byl v Košicích, jsme se střídali u dveří ložnice prezidenta. Jedna parta hlídala zámek, jiná šla s ním. (…) Byli jsme tam, když se ustanovoval Košický vládní program. Já jsem pořád čekal, když mluvili o tom, co se bude na Slovensku budovat, aby se vyrovnala životní úroveň, tak jsem čekal, co řeknou o Podkarpatské Rusi. O ní nepadlo ani slovo. O ní se asi už mluvilo, že to dopadne špatně, že to vezmou Rusové. Přišel prezidentův tajemník a říká nám: ‚Kluci, co vám budu říkat, nejradši bych sbalil bágl a vrátil se, odkud jsem přišel.‘ Zřejmě myslel Anglii. O tu Podkarpatskou asi přijdeme. My jsme byli jako zařezaní.“
„Pro mladé lidi říkám - vzdělání, když s nimi takhle mluvím. Já jsem v životě poznal, co znamená vzdělání. Vždy všude, ať už to bylo ve válce, v lágrech na Sibiři, v armádě či tady u nás u SNB, všude jsem viděl, že ti, co maj vzdělání, jsou na tom líp. Každému radím: Koukejte se vzdělávat. Pokud jde o politiku, tak o ní jsem se snažil nemluvit, protože se mi to nezdálo. Aby si na mne někdo nevyskakoval a nevyrychtoval mne, že nebudu vědět, čí jsem.“
Válečný veterán Michal Izaj, narozený 12. prosince 1921, je původem Rusín z podkarpatské vesničky Kričevo. Protože mezi Rusíny je Izaj velmi časté příjmení, v krajanské komunitě je známý jako Michal Izaj Kričevský. Pochází z chudých poměrů, již od dětství musel pracovat, do svých osmnácti let vyzkoušel různé práce. V roce 1939 se poprvé pokusil o útěk do Sovětského svazu, byl chycen a vrácen zpět, o rok později se mu útěk povedl. Od jara 1941 do ledna 1943 byl vězněn v gulagu na řece Pečoře. Do armády vstoupil v Buzuluku, poprvé zasáhl do bojů u Kyjeva. Nakrátko byl vysazen v týlu v oblasti Medzilaborců, při postupu na Duklu byl raněn, pak už do bojů nezasáhl. Sloužil také krátce jako osobní stráž Edvarda Beneše v době jeho pobytu v Košicích. Po válce se stal členem SNB, v šedesátých letech odešel předčasně do invalidního důchodu. Na začátku padesátých let se usadil v Kněževsi na Rakovnicku.
Zemřel 28.5. 2013.
