„Samozřejmě jsme moc rusky nerozuměli. Ruština tolik podobná nebyla, ukrajinština nám byla bližší. Oni samozřejmě mluvili rusky. Už nám začínalo být divné, že při přechodu řeky nás tři hlídali. Teče tam řeka Stryj. Řeka byla rozvodněná a my jdeme po lávce a oni ve vysokých botách či na koni se brodí řekou. Jeden vpředu, jeden vzadu, pět jich šlo zleva, pět zprava, a k tomu ještě jeden na koni. Na cestě na záchod nás hlídali, už nám to začínalo být divné. Tak jsem si říkal, chlapče, tady je zle.“
„No a na frontě. To jsme přejeli Dněpr. Byli jsme na pravobřežním předmostí Dněpru u Kyjeva. Tam jsme byli asi tak dva týdny. Třetího listopadu 1943 začal útok na Kyjev. To bylo něco strašného. V životě jsem to neviděl, nevěděl jsem, co se děje. Jako by začalo zemětřesení nebo se nebe sypalo. Kaťuše létaly, dělostřelectvo, sovětské andrjuše – to byly pumy, létaly asi dva tři kilometry nad ty zákopy. Jak to šlo dopředu, Němci tam leželi mrtví. Některé stačili jen zčásti zahrabat, koukaly jim končetiny. Byli většinou bosí, Rusové a hlavně ti ze Střední Asie, Kazaši a Uzbeci, ti je obrali o všechno, když měli čas. Měli plný ruksak hadrů. Vedle byl zapálený tank – Tiger, nevěděl jsem, že taková pancéřová obluda může hořet jako fakule.“
„Ve vězení i na cele jsme byli s Poláky a Ukrajinci, kteří zase utíkali pryč k Němcům. My jsme utíkali sem a oni utíkali k Němcům. To nám taky bylo divné. Oni se nám smáli. ‚Chtěli jste sovětskou vlast – moc, tak tady ji máte. My jsme chtěli pryč, nás to nemrzí, ale co vy.‘ Tak tam jsme krátce pobyli. Vyslýchalo nás NKVD. Moc jsme rusky nerozuměli, něco jsem rozuměl, ale to jim nevadilo. Když jste se kroutil, nerozuměl a nevěděl jak odpovědět, hned byli hotovi: ‚Špion. Podepiš to.‘ Říkám: ‚Já nejsem špion.‘ – ‚To je jedno, podepiš. Přišel jsi bez dokladů? Přišel. Bez dokladů chodí špioni.‘“
„Lidský život tam měl … (mizivou cenu). Když komunisté mluví o humanismu, to je směšné. Komunisté a humanismus… Pohybovali jsme se tam volně. Ale kam utečete… Nejbližší osada 240 kilometrů. A tam ještě byli domorodci, a jak Solženicin psal, dávali jim čaj za to, když odhalili trestance, když utekl z lágru. Buď vás zastřelili sami, nebo odvedli Sovětům. Rusáci, to byli i gangsteři. V lágru byli od kapsářů počínaje, bytoví zloději, lupiči, gangsteři a ubijci – vrazi, kteří postříleli milicionáře. Mezi nimi jsem se pohyboval. Vrazi, ubijci se posmívali kapsářům: ‚Ty jsi jen kusočnik‘ – kousky jenom krade, příštipkář. ‚Настоящий вор, ты понимаешь... Я настоящий вор, ёб твою мать. Ты, блядь, кусочник, давай иди к ебёной матери...‘ Byla s nima i sranda. Vězni zpívali: ‚Москва, Москва, сколько горя ты нам принесла. По три года нам давала, в лагеря нас высылала. Ах зачем ты, мать, нас родила...‘ Nebo: ‚Широка страна моя родная, Много тюрем и лагерей, богатая...‘ Pak také sprosté: ‚А как мы с тюрьмы в лагерь попадём, На работу мы хуй пойдём. И ховаемся под нары – schováme se pod postel. – А нарядчик ищет фонарём – a kápo nás hledá s lampou. – Мы нарядчиков ебём в рот и в нос – kápovi mrdáme hubu i nos. – Ты лагерный придурок хуесос – ty jsi lágerní kolaborant... – Сам ты знаешь, мы уходим на работу, Мы в субботу не выходим на работу, А суббота у нас каждый день.‘ … Já už jsem toho hodně zapomněl. Kápové se mezi ně báli chodit.“
„Tam jsme byli jen čísla. Strážný měl na té vachtě, strážnici, prkno a u každého napíchané kolíky s čísly. Když někoho vyváželi, byl mrtvý, tak mu to ohlásili. On ten kolík vyndal z toho čísla, že je pryč, a uvázal mu na palec kartičku jen s číslem bez jména a odvezl se do tajgy. Tak se to dělalo.“
„Než jsem byl souzený, tak jsem seděl v ubytovnách. Drželi nás tam až do konce roku 1940. Jako dárek k narozeninám, 26. listopadu, jsem dostal rozsudek. Volali mě do kanceláře, tak jsem šel, měl jsem strach, že mi budou gratulovat, že mi dají dárek, to mi bylo 17 let. Četli nám rozsudky, ortely. Četl: ‚Jacko Pavel Fjodorovič, god roždenija 1923, rozhodnutím nejvyššího soudu SSSR v Moskvě ze dne toho a toho jste byl odsouzený ke třem rokům pracovního tábora, podle paragrafu 18 (68) NPG – nelegalnij perechod granic‘ – tj. za nelegální překročení hranic. Paragraf dávali i sovětským lidem, kteří svévolně opustili okres. … Podepsal jsi nebo nepodepsal, výsledek byl stejný. To nevadilo. Žádný soud, žádný obhájce. V Moskvě to rozhodli, nikdo mě ani neviděl. Bylo mi sedmnáct, dávali mě do transportu na daleký sever, bylo 20. prosince. Velitel transportu mě odmítl, že mi není ještě osmnáct roků. Udělali to tak, že mě vrátili zpět do jiné věznice v Arťomovsku, potom převezli do Charkova. Mezitím přešel Nový rok. Zajímal je jen rok narození a najednou mi bylo 1. ledna osmnáct let a hned 7. února jsem ‚mašíroval‘ do lágru.“
„Proslechlo se, že mezi Československem a Sovětským svazem byla podepsaná smlouva, že nás můžou brát do armády. Zavolali si nás, že se organizuje nábor do československé armády, jestli chceme dobrovolně. Samozřejmě jsme chtěli. Kdo by nechtěl? Jako mladý kluk jsem si myslel, že s republikou je amen. … Tak samozřejmě jsme se přihlásili všichni. Domníval jsem se, že se o to starala londýnská vláda, nebo spíš naše Gottwaldovo vedení v Moskvě. Až po válce jsem se dozvěděl, že se o to postaral pouze generál Heliodor Píka. Bez něho bychom tam pochcípali. Dozvěděl se, že v táborech jsou bývalí českoslovenští občané, Podkarpatští Rusíni. V té době jsme měli občanství maďarské. Češi byli bráni dřív, byl tam nějaký Veverka. Ten byl už v únoru 1942 uvolněný do Buzuluku. … Čest a sláva mu. Bez Píky bychom tam pochcípali, další zimu bychom nevydrželi. … Bylo mi proto divné, že někteří komunisté byli v nacistických koncentrácích pět let a přežili to, například Zápotocký, Novotný či Hendrych. Na sklonku šedesátých let do Zdíkova jezdil Hendrych, muž číslo dva Novotného režimu, měl tu chalupu. Jednou jsme se dali do řeči. Mluvil jsem s ním a přišla řeč na to, že Zápotocký měl dost podryté zdraví z koncentráku. Já mu říkám na rovinu, bylo to v roce 1970: ‚Kdybyste byl v sovětským táboře tak jako já, tak by Zápotocký, a možná i vy, vydržel s bídou jednu zimu, druhou zimu už ne.‘ Ani neprotestoval. ‚Víš, soudruhu, oni ti Sověti to někdy přehnali.‘“
„Drželi nás tam a vyslýchali. Že by nás vyslýchali hrubě, to ne. Ale zkrátka – špion a hotovo. Na tomto místě jsme byli asi dva měsíce a poté nás odvezli do Starobělska na Donbase. Tam nás nahnali do kláštera. Byl tam dříve ženský klášter. Na kostele urazili věže, dali ještě další podlahy. Loď kostela je vysoká, tudíž dali postavit ještě jedno patro. Vězni byli nahoře i dole. U oltáře byly paraše – záchody, kam jsme chodili na stranu. Každou noc se to vynášelo. Vždy bylo družstvo, který to vynášelo u oltáře. To jsem viděl, co udělali z památek, tak jsem si říkal, to jsou barbaři, to nejsou lidi.“
„Tak jsem se z toho dostal. (Vyléčil jsem se a sloužil jsem v nemocnici.) Říkali: ‚Můžeš chodit, budeš nám pomáhat.‘ Tak jsem tam chodil s Rusem Voloďou, sekali jsme dříví, zatápěli a nosili jsme mrtvoly do takové dřevěné šopy (boudy) na dříví. Dávali jsme je tam nahé, skládali jsme je napříč jako dříví, bylo jich asi pět nebo šest v řadě nad sebou. V zimě jsme je nemohli zakopat, do půdy se nedostalo (půda byla zmrzlá). Až na jaře pak roztála a mohly se odvézt. Dělali jsme si z toho i srandu, co nám zbývalo. Voloďa říkal: ‚Vem pálku.‘ Vzal hůlku, bouchnul do Poláka, pálka odskočila jako od kamene. Byli zmrzlí. … Nazí lidé tam leželi v dřevníku. Speciální lednice jako dnes nebyly zapotřebí. Leželi tam od listopadu až do dubna. … Nejvíc lidé umírali v říjnu a listopadu a pak zase na jaře. A pak také při úrazech v lese. Spadl na něj třeba strom…“
Pavel Jacko se narodil v roce 1923 v rodině rolníka na Podkarpatské Rusi. V roce 1939 byl odveden do maďarských polovojenských oddílů Levente. Na jaře 1940 odešel do Sovětského svazu, poté byl okamžitě zatčen. V listopadu 1940 byl za nelegální přechod hranic a špionáž odsouzen na tři roky do pracovního tábora v Archangelské oblasti. Z gulagu byl předčasně propuštěn na konci roku 1942, do Buzuluku se však dostal až v červenci 1943. Prošel boji o Kyjev, Bílou Cerkev a Dukelský průsmyk. Byl dvakrát zraněn - u Bílé Cerkve a Dukly. Po válce se nevrátil na Podkarpatskou Rus, zůstal v Československu. Po odchodu z armády nastoupil Pavel Jacko službu u SNB, sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách, žil ve Zdíkově u Vimperka.
Zemřel 28.6. 2014.
