Marian Jahoda

„Josef Zvěřina to měl úžasně zorganizované v tom, že měl svoje takzvané asistenty. Do Olomouce začal jezdit jeden jeho asistent, který nám vždycky odpřednášel tu určitou kapitolu, třeba o Duchu svatém, mariologii nebo Bůh Stvořitel. On odpřednášel tu určitou část, samozřejmě jsme s ním diskutovali. Potom přijel Josef Zvěřina, on neříkal na zkoušky, ale na konzultaci. S ním jsme probrali, co z toho vzniklo za dotazy. Dával tomu takový punc a ta setkání s ním byla úžasná. Zaprvé nám dokázal, že teologie není nic suchého a jen pro nějaké doktory teologie nebo pro kněze. A za druhé, když už to bylo víckrát, znal nás a nějak se to usadilo, tak slavil i eucharistii v těch bytech s námi. Dovolil se od pana kardinála, měl to oficiálně schváleno, že může v soukromí slavit eucharistii. To nás také dávalo nádherně dohromady. Bylo to pokaždé někde jinde, protože jsme si říkali, že to nemůže být na jednom místě trvale. Tady to bylo přece jenom závažnější, než že se spolu jdeme pomodlit. Vždycky se vymyslelo datum, kdy má asistent Jirka přijet. My jsme věděli, že je to Jiří, jinak jsme nevěděli, odkud je. Josef Zvěřina razil heslo: kdo nemusí vědět, nesmí vědět, což jsme naprosto respektovali. Vždycky se našlo nějaké datum, kdy má někdo narozeniny nebo něco takového. Někde v bytě jsme se sešli, a to byly jako narozeniny toho člověka. Stejně by to neobstálo, ale aspoň jsme to dělali takto. Těch míst bylo hodně a jedno z nich bylo také u nás doma, kde to bylo možné občas, že Josef Zvěřina nebo jeho asistent u nás měl teologický kurz.“

„Tři čtvrtě hodiny jsem seděl na vrátnici a pak si pro mě přišel ten, co nás vyhmátl ve vlaku. Měli to vymakané hezky. Zavedl mě do třetího patra. První patro, zacvakla za mnou mříž. Druhé patro, zase mříž. Potom klasika, jeden hodný policajt, druhý větší ražák. Jeden: ‚Mějte rozum. Tak se domluvme.‘ Druhý, Štajgr, zase nějaké výhrůžky. Je už vůbec nezajímaly nějaké knížky a naše cesta do Prahy. Je zajímali lidi tady a Štajgr začal první otázkou: ‚Kdy jste se naposledy viděl s Pavlem Kupkou?‘ To Pavel už nebyl v Olomouci, byl bez souhlasu. Říkám: ‚To už je dost dlouho.‘ - ‚Jak dlouho?‘ Říkám: ‚Už hodně dlouho.‘ Se na mě podíval tím chladným pohledem. ‚Ono to taky může trvat dost dlouho, než od nás odejdete.‘ Ona to nebyla úplně planá výhrůžka, protože když Michala Mrtvého vyhmátli tehdy doma, tak nám říkal, že ten policajt ho vezl na vysvětlení a řekl mu: ‚Vezměte si bundu, pane Mrtvý. Až půjdete v noci od nás, bude zima.‘ On se vrátil za půl roku. Ona to nebyla úplně planá výhrůžka. Pak mi říká ještě: ‚Víte, on je rozdíl mezi věřícím a aktivním věřícím. Myslím, že mi rozumíte.‘ A teď nějaké ty materiály jestli mám doma. Já říkám: ‚Nemám.‘ On říká: ‚No tak se pojedeme podívat.‘ Tak mě naložili, domů, domovní prohlídku ne nějakou drastickou, ale posbírali mi pár materiálů a pak zase zpátky. Ve srovnání s tím, co zažívali jiní, epizoda. Ale nebylo u toho člověku dvakrát. Nevěděl, co bude. Pak ten protokol. ‚Si to přečtěte.‘ Člověk se na to moc nesoustředil. Četl jsem si text a z jedné strany stál jeden estébák, z druhé druhý. Čuměli na mě a teď jsem nevěděl, co bude, jestli mně rovnou jednu natáhnou, nebo ne. Moc jsem se nesoustředil na ten text.“