„Teď ale k té zbrani (způsob zvýšení průraznosti střel): otec to dal prozkoušet Angličanům v roce 1941 a Angličané to odložili, že se to nedá využít. Oni totiž věděli, že Němci začnou vybavovat tanky dvojitým pancéřováním, a na to už ta zbraň nestačila. Ale otec v jejím vývoji pokračoval a podařilo se mu ji přivézt k takové dokonalosti, že měla téměř dvojnásobnou penetraci než zbraně normální. A on to udělal jednak pro lehká děla a jednak pro nejužívanější pušky v Anglii. A když to měl vyzkoušené, dal to znovu Angličanům k dispozici, a to už se to vyrábělo. Částečně výroba probíhala ve Švédsku, to bylo tak severně, že tam se Němci nedostali. Ta zbraň fungovala a byla použita zejména při invazi. Proto je dodnes vystavená ve válečném muzeu v Ottawě a celá jedna komnata je zasvěcena mému otci.“
„V roce 1934 se Jawa 700 zúčastnila závodu na 1000 mil, to bylo dvakrát Praha–Bratislava a zpátky, kde získala 2. místo. Pro rok 1935 jsme vyrobili 6 nádherných vozů, jeden je renovovaný v Národním technickém muzeu, a ty nejenom že to vyhrály, že dostaly Cenu prezidenta republiky za nejlepší týmy, ale zlepšily rekord z roku 1934 skoro o dvě a půl hodiny. A to už je cosi! Jenomže tam došlo k dvěma těžkým haváriím, jedna skončila smrtí a druhá dvouletým maroděním závodníka Turka, který musel jezdit na operace hlavy. A proto se můj otec a dědeček rozhodli, že toho vítězství nikdy nepoužijí v reklamě. A nikdy nepoužili. To bych chtěl vidět dnešní závodní firmy, které by to tak udělaly. Tehdy existoval smysl pro etiku.“
„Původně v našem zámku byli ubytovaní důstojníci té části sovětské armády, která nás osvobodila. Národní správce se jim omlouval, že nás ještě nevystěhovali, ale že to velice brzy udělají. A jeden ten důstojník na něj křičel: ,Zatímco jste byli zalezlí, Janečkovi nám všem pomáhali. My jsme dostávali na Slovensko právě od nich výbavu, jídlo a tak dále. A ti si samozřejmě zaslouží, aby tady zůstali bydlet a aby z továrny, kterou samozřejmě zestátníte, aby měli do konce života podporu.ʻ A slíbili na tehdejší dobu moc, asi pět tisíc. A dvakrát nám ji dali. Vystěhovali nás až později, po čtyřicátém sedmém roce. To bylo tím, že moje matka podporovala sovětské partyzány na Slovensku. A hlavně Osvětim. Prostřednictvím jednoho lékaře jsme tam dodávali léky. Dva roky jsme tam posílali podporu.“
Karel Janeček se narodil v srpnu roku 1927 v Náchodě. Dědeček František Janeček byl podnikatel, strojař a vynálezce a ve 20. letech se věnoval převážně zbrojní výrobě. Ve 30. letech se stal výrobcem slavných automobilů a motocyklů Jawa, jeho syn František Karel v jeho díle pokračoval a koupil zámek v Kvasinách. Další rozvoj firmy překazila druhá světová válka, která továrny orientovala opět na zbrojní průmysl. František Karel Janeček v té době emigroval do Anglie a věnoval se zlepšování zbraní a zbrojních systémů. Po válce už v Anglii zůstal. Syn Karel chtěl zprvu pokračovat v rodinné tradici a odjel do Anglie za otcem, aby tu vystudoval techniku. Na školu by se ale mohl dostat až za dva roky, a tak se vrátil do Čech, kde v té době události vrcholily komunistickým převzetím moci. Karel začal studovat v Praze na ČVUT, ale protože ho sledovala StB jako osobu se špatným kádrovým profilem, po dvou letech odešel a začal se věnovat svému druhému talentu - na Pražské konzervatoři vystudoval hru na housle. Pak se vrátil na ČVUT a v roce 1953 školu dokončil. Titul mu ale nebyl z politických důvodů udělen. Po škole odešel na vojnu k Pomocným technickým praporům a po návratu se naplno začal věnovat hudbě. Krátce působil jako koncertní mistr symfonického orchestru v Mariánských Lázních a velkou část svého života působil jako hudební pedagog. Inženýrský titul získal až v roce 1991. V době natáčení žil v Kroměříži. Zemřel 17. června 2020.
