„Teď ale k té zbrani (způsob zvýšení průraznosti střel): otec to dal prozkoušet Angličanům v roce 1941 a Angličané to odložili, že se to nedá využít. Oni totiž věděli, že Němci začnou vybavovat tanky dvojitým pancéřováním, a na to už ta zbraň nestačila. Ale otec v jejím vývoji pokračoval a podařilo se mu ji přivézt k takové dokonalosti, že měla téměř dvojnásobnou penetraci než zbraně normální. A on to udělal jednak pro lehká děla a jednak pro nejužívanější pušky v Anglii. A když to měl vyzkoušené, dal to znovu Angličanům k dispozici, a to už se to vyrábělo. Částečně výroba probíhala ve Švédsku, to bylo tak severně, že tam se Němci nedostali. Ta zbraň fungovala a byla použita zejména při invazi. Proto je dodnes vystavená ve válečném muzeu v Ottawě a celá jedna komnata je zasvěcena mému otci.“
„Původně v našem zámku byli ubytovaní důstojníci té části sovětské armády, která nás osvobodila. Národní správce se jim omlouval, že nás ještě nevystěhovali, ale že to velice brzy udělají. A jeden ten důstojník na něj křičel: ,Zatímco jste byli zalezlí, Janečkovi nám všem pomáhali. My jsme dostávali na Slovensko právě od nich výbavu, jídlo a tak dále. A ti si samozřejmě zaslouží, aby tady zůstali bydlet a aby z továrny, kterou samozřejmě zestátníte, aby měli do konce života podporu.ʻ A slíbili na tehdejší dobu moc, asi pět tisíc. A dvakrát nám ji dali. Vystěhovali nás až později, po čtyřicátém sedmém roce. To bylo tím, že moje matka podporovala sovětské partyzány na Slovensku. A hlavně Osvětim. Prostřednictvím jednoho lékaře jsme tam dodávali léky. Dva roky jsme tam posílali podporu.“
„V roce 1934 se Jawa 700 zúčastnila závodu na 1000 mil, to bylo dvakrát Praha–Bratislava a zpátky, kde získala 2. místo. Pro rok 1935 jsme vyrobili 6 nádherných vozů, jeden je renovovaný v Národním technickém muzeu, a ty nejenom že to vyhrály, že dostaly Cenu prezidenta republiky za nejlepší týmy, ale zlepšily rekord z roku 1934 skoro o dvě a půl hodiny. A to už je cosi! Jenomže tam došlo k dvěma těžkým haváriím, jedna skončila smrtí a druhá dvouletým maroděním závodníka Turka, který musel jezdit na operace hlavy. A proto se můj otec a dědeček rozhodli, že toho vítězství nikdy nepoužijí v reklamě. A nikdy nepoužili. To bych chtěl vidět dnešní závodní firmy, které by to tak udělaly. Tehdy existoval smysl pro etiku.“
Každý by si měl vytvořit vlastní systém myšlení nezávislý na okolí
Karel Janeček se narodil v srpnu roku 1927 v Náchodě. Dědeček František Janeček byl podnikatel, strojař a vynálezce a ve 20. letech se věnoval převážně zbrojní výrobě. Ve 30. letech se stal výrobcem slavných automobilů a motocyklů Jawa, jeho syn František Karel v jeho díle pokračoval a koupil zámek v Kvasinách. Další rozvoj firmy překazila druhá světová válka, která továrny orientovala opět na zbrojní průmysl. František Karel Janeček v té době emigroval do Anglie a věnoval se zlepšování zbraní a zbrojních systémů. Po válce už v Anglii zůstal. Syn Karel chtěl zprvu pokračovat v rodinné tradici a odjel do Anglie za otcem, aby tu vystudoval techniku. Na školu by se ale mohl dostat až za dva roky, a tak se vrátil do Čech, kde v té době události vrcholily komunistickým převzetím moci. Karel začal studovat v Praze na ČVUT, ale protože ho sledovala StB jako osobu se špatným kádrovým profilem, po dvou letech odešel a začal se věnovat svému druhému talentu - na Pražské konzervatoři vystudoval hru na housle. Pak se vrátil na ČVUT a v roce 1953 školu dokončil. Titul mu ale nebyl z politických důvodů udělen. Po škole odešel na vojnu k Pomocným technickým praporům a po návratu se naplno začal věnovat hudbě. Krátce působil jako koncertní mistr symfonického orchestru v Mariánských Lázních a velkou část svého života působil jako hudební pedagog. Inženýrský titul získal až v roce 1991. V době natáčení žil v Kroměříži. Zemřel 17. června 2020.