Miroslav Janek

* 1954

  • „Shodou okolností jsem bydlel už s Toničkou v rodinném domě, ještě se dvěma kamarády, kteří byli majitelé toho domu a kteří v roce 1967, 1968 a 1969 studovali v Americe a pak se vrátili jako studenti. Tenkrát to bylo možné nějak krátce legálně – studovat v zahraničí. A jak jsme tam tak trávili ty víkendy, tak tam uzrála myšlenka, že bychom mohli možná takříkajíc vzít roha. Tak jsme se domluvili a dali jsme si takovou podmínku, že pojedeme jedině tehdy, pokud všichni čtyři dostaneme – oni teda měli ještě holčičku, ale ta papíry nepotřebovala –, když všichni dostaneme veškerá ta povolení. To byl takovýhle seznam, co všechno musel člověk oběhat a orazítkovat, aby ho pustili přes západní hranici. Takže když všichni dostaneme tohle povolení a všechny ty dolarové přísliby a já nevím, co všechno bylo potřeba, tak že pojedeme. A když to jeden nedostane, tak nepojedeme. No a my jsme to všichni dostali – zřejmě proto, že každý byl přihlášený úplně v jiném městě. Tonička byla stálým bydlištěm v Ostravě, já jsem byl v té době stálým bydlištěm v Železném Brodě a nějak to prostě vyšlo, že jsme to všichni dostali. Takže jsme se prostě jednoho dne sebrali a odjeli.“

  • „To byla vojna normálně na dva roky, ale ten útvar prostě byl takový, že to byl Armádní umělecký soubor, je to na Pohořelci, ta čelní budova, jestli si vzpomínáš, taková obří budova, tam staví [tramvaj] dvaadvacítka. Tak tam byli tak půl vojáci a půl civilisti, byl tam balet, symfoňák, taky jazzový orchestr. Já jsem tam byl na oddělení propagace a měl jsem za úkol občas něco fotit. Měl jsem tam fotokomoru nádhernou a vlastně skoro neomezené vycházky. Tam nebyla jídelna, takže my jsme dostávali peníze na jídlo a museli jsme se stravovat sami, třikrát denně venku. Takže pro mě Černý vůl, to byl druhý domov, tam jsem chodil jíst a pít pivo a tak. A hlavně tam byla ta parta těch skvělých lidí. Takže tam mě to úplně otevřelo, já jsem rok seděl v kanceláři s Petrem Sísem, kamarádšoft najednou. Pak jsme se napojili až v New Yorku. Anebo Lábus tam byl s námi na vojně a takovíto lidé, takže já jsem tam dokonce natočil i pár svých amatérských filmů.“

  • „Už od dětství jsem žil v těch výparech, ty vývojky a ustalovače, protože se to dělalo tradičně v koupelně, že jo. Když zrovna to šlo, tak si tam táta dal prkno a na to zvětšovák a prostě dělal si fotky, no a taky tam vrčela kamera. Ale kromě toho tam měl promítačku a plátno. A my jsme vždycky škemrali, aby nám pustil nějaký film, protože oni tenkrát, tenkrát byla možnost zakoupit osmimilimetrové kopie všelijakých kraťoučkých, třeba animovaných filmů, Bratři v triku. Takže náš, nebo aspoň můj nejoblíbenější film byl Pan Prokop staví dům, a to byl prostě loutkový film o tom, jak pan Prokop staví dům a přitom pořád pije rum a pak to tak jako staví trochu nakřivo. Pak tam jsou záběry přes takové to vlnité sklo, kde vlastně je pohled toho opilého zedníka. A pak si myslím, že to zřejmě končí takovým nějakým socialistickým étosem, že on se nějak z toho probere, vystřízliví a nějak pochopí, že by neměl pít a že by měl stavět ty cihly rovně. No ale nás nejvíc bavilo, jak byl ožralý, jak to tam plácal, tu maltu a tak, takže my jsme vlastně měli takové kino.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.12.2021

    (audio)
    délka: 37:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 28.01.2022

    (audio)
    délka: 01:32:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.02.2022

    (audio)
    délka: 50:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zdálo se, že normalizační šeď nikdy neskončí

Miroslav Janek, 1988
Miroslav Janek, 1988
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Janek se narodil 3. ledna 1954 v Náchodě. Od deseti let fotografoval a ve 14 letech natočil svůj první krátký film. Po ukončení základní školy v roce 1969 nastoupil na gymnázium v Trutnově, kde roku 1973 odmaturoval. Několikrát se hlásil na FAMU, ale z politických důvodů nebyl nikdy přijat. V letech 1973–1974 působil jako fotograf Krajského kulturního střediska v Hradci Králové. Povinnou vojenskou službu v letech 1974–1976 odsloužil jako fotograf v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V 70. letech začal působit jako asistent střihu v tehdejší Československé televizi. V roce 1979 se rozhodl pro odchod na Západ, po vyřízení veškerých formalit dostal povolení k výjezdu a v létě téhož roku odjel do Západního Německa. Po roce odletěl do Spojených států amerických a usadil se v Minneapolis. V nepřítomnosti byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody nepodmíněně a k propadnutí veškerého majetku pro trestný čin opuštění republiky. V letech 1982–1986 působil jako pedagog v centru mediálního umění Film in the Cities. Později spolupracoval s americkým režisérem Godfreyem Reggiem. Ve Spojených státech natočil také kolem deseti autorských nezávislých filmů. Od roku 1996 žil opět v České republice. Spolupracoval s Českou televizí a v roce 1998 začal učit na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU, na které vedl realizační dílnu. V roce 2022 žil v Praze.