„No a teď kolik jsem jich převedl za hranice, kolik jsem informoval lidí, aby si dali pozor, že jsou za hranicema estébáci. Takový výslechy jsem měl. A toho bití. To radši o tom… To už je má věc. Hlavně že jsem to vydržel a nikoho jsem neprozradil, protože jsem nemohl. Já jsem také nikoho neznal z té naší protistátní skupiny. Najednou mně řekli, že jsem v nějaké skupině. I jméno mně řekli. Já jsem ho zapomněl. A tak jsem říkal: ,Tak co. Nikoho neznám a s nikým jsem do styku nepřišel…‘ “
„Když nás vedli od toho soudu, rozdělovali nás po těch celách. A ten jeden říká: ,Jarmara, běžte do druhýho poschodí. Cela ta a ta.‘ Tak jsem šel. Hledám tu celu. Povídám: ,Ježíšmarjá! To není možný! Červený kolečko! Trest smrti!‘ Povídám: ,Kruci, vždyť já jsem byl odsouzenej k doživotí, a ne k trestu smrti.‘ A tak jsem stál před tou celou, než přišel bachař a odemkl. A pod prvním nebo druhým poschodím se objevil jeden mukl a povídá: ,Na co čekáš?‘ Povídám: ,Nevím.‘ A on říká: ,Na trest. Trest smrti. Vidíš? Máš červený znamení.‘ No to už jsme tak mohli mluvit. Už nás nepozorovali. Nebo jim to bylo jedno. A to byl nějakej Franta Teuner. On byl za protektorátu vedoucí nějakýho toho spolku (Kuratorium mládeže – kolaborantská organizace v době druhé světové války, pozn.autora) a říká: ,Ale z toho si nic nedělej. Já už jsem tady rok a čekám na trest smrti. A furt mě neberou.‘ Povídám: ,Rok?‘ Tak to vydržím, jsem si tak říkal pro sebe. No a v tom přijde bachař, odemkne a šoupne mě tam. Tak to si říkám: ,Tak to je hotový.‘ To mě jenom tak lákali, dali doživotně, ale mám trest smrti. No a ráno se otevřela cela a: ,Ježíš, my jsme Vás dali na jiný číslo. To nepatří vám.‘ Tak jsem byl rád. Tak jsem šel na normální celu.“
„A ten mistr z té truhlárny mě jednou poslal do korekce. To byla vyhlášená korekce. Tam bylo jenom bití. Kdo tam šel, tak to buďto vydržel, nebo ho vynesli. A já jsem tam měl dávat pod dveře prahy. Na jedné cele jsem dával prahy a teď přes chodbu přišla ta četa, co měla za úkol jenom řezat. A já se tam podívám. Povídám: ,Ježíšmarjá! Vždyť to je brácha. To je můj brácha!‘ Železa na rukách, na nohách, na krku, takže on nemohl pořádně chodit. Ježíš! No jé, mně bylo. Jak jsem byl zvyklej dostávat bití, ale mně ho bylo tak líto, když se člověk nemůže bránit. Ruce svázaný, kolem krku, nohy svázaný. Všude železa a nemohl se bránit.“
„Pak mě volali estébáci k pohovoru do Děčína, protože potřebovali prověřit, co mají za lidi. Já jsem tam měl protikomunistické řeči, tak se jim to nelíbilo, tak si cosi mezi sebou šeptali. Pak asi po hodině mně řekli: ,Tak můžeš jít. Ale nesmíš pozdravit, až budeš odcházet ČEST PRÁCI.‘ Já jsem se otočil a říkal jsem: ,Prosím Vás, tak jak mám pozdravit? Člověk neslyší nic jiného než čest práci.‘ A ten jeden důstojník v civilu mně říká: ,Seber se a táhni tady odtud!‘ A já říkám: ,Dobře. Děkuju. S pánem Bohem.‘ No a to už jsem čekal, že se něco stane.“
„Na těch společných celách, co jsme byli, tak tam byli vysocí důstojníci, generálové. Já jsem je znal všechny. Ať to byli Janoušek, Pelich, Bulandr… Když byla večerka a byl dobrej bachař a tolik nás nesledoval, tak jsme měli takový sezení. Tam nám vykládali ty vojenské věci, prostě ten jejich život. A kněží. To bylo zajímavý. Tam když dostali k večeři dva neoloupaný brambory, my jsme je jedli se slupkama. Od těch kněží jsme alespoň půlku toho dostali. My mladí. Vždycky to měli. Teď dáme tomu, teď tomu a tomu. Já vím, že by bývali snědli pět takových zemáků. A oni byli tak stateční. A byli to biskupové…“
„Po několikati výsleších jsem jednou byl, myslím, na předposledním výslechu. Tak mě dvakrát uspali. Jsem spadl na zem a spal jsem, protože jsem byl omráčenej. Když jsem se probral: ,Co! Budeš mluvit?‘ – ,Nemám co.‘ – ,Pošli ho ještě spát.‘ Tak jsem dostal zase ránu, jak se patří, že jsem úplně ztratil vědomí. Vůbec nic si nepamatuju. Až mě odvedli z toho výslechu zase na cimru, odtáhli mě a hodili mě zpátky na tu celu. Já jsem padl na zem a jenom bachař říká: ,Postarejte se o něj.‘ Já jsem zůstal ležet a naříkal jsem. Hlava mě bolela. Kluci si se mnou nevěděli rady, a tak zatloukli na dveře a říkají veliteli: ,My si s ním nevíme rady. Nemůžeme ho dostat k sobě. Musíte zavolat nějakýho doktora.‘ Tak zamkli dveře a za chvíli přišel doktor, mukl, a prohlídl mě a říká: ,Ježíš, to je strašně silnej otřes mozku.‘ “
Jaromír Jarmara se narodil v roce 1923 v obci Třeština u Mohelnice. Po únoru 1948 byl coby pohraničník napojen na poručíka Voborského, který spolupracoval s odbojovou skupinou „Praha-Žatec“. Ta pomocí vojenského puče chtěla svrhnout komunistickou diktaturu. Předával jim informace o lidech na západě, kteří spolupracovali s StB. Po prozrazení skupiny byl 2. března 1949 zatčen a odsouzen na doživotí. Původní návrh zněl na trest smrti a neváhali ho podepsat ani někteří občané Třeštiny. V otřesných podmínkách strávil bezmála deset a půl roku, konkrétně ve věznicích na Pankráci, na Borech, v Leopoldově a ve Valdicích. Seznámil se tam s celou řadou významných osobností - například s plukovníkem Karlem Lukasem, generálem Karlem Janouškem a dalšími důstojníky. Stejně tak byl z politických důvodů uvězněn i jeho bratr Věroslav Jarmara. V Leopoldově se Jaromír v zastoupení otce oženil s přítelkyní Svatavou. Ta kvůli tomu byla ihned propuštěna z práce a několik let nemohla sehnat zaměstnání. Po propuštění na svobodu se pamětník vrátil do rodné obce. Místní obyvatelé ho mezi sebe nepřijali a ani práci nemohl nikde sehnat. Hrozilo mu nové věznění za příživnictví. Nakonec byl zaměstnán v zábřežské pobočce podniku MEZ Postřelmov. Dostal tu nejhorší práci a byl neustále sledován ředitelem, který měl za úkol na něho donášet. I jeho děti měly později velké problémy s přijetím na studia. V lednu 2014 Jaromír Jarmara zemřel.
