Ludvík Jersák

* 1936

  • „Víry byli reformátorské, na hrobech nevztyčovali kříže, ani se sami nekřižovali. Modlili se večer, než šli spát. – ‚Vás učili se modlit?‘ – Ano, matka mě učila. Ale ne všechno si pamatuji. Ve jménu otce i syna i ducha svatého…mám špatnou paměť. – ‚Česky Vás to učila?‘ – Jo. Doma všichni mluvili česky. Tak jako v každém z těch šestnácti českých domů. Potom už jen dvanácti. Někteří odjeli, protože v roce 1934 tam vznikla vojenská oblast a oni museli opustit domy a půdu, na které žili. Usídlili se nedaleko, někteří odjeli zpět na Ukrajinu, ale někteří zůstali - Čápovi, Jersákovi. A v roce 1930, když se zakládal kolchoz, byl obrovský tlak na to, aby lidé do kolchozu vstoupili. Kdo nesouhlasil, toho poslali na Sibiř. Brali koně, my jsme měli tři nebo čtyři koně, krávy, ovce, všechno do kolchozu, bez jakékoliv náhrady.“

  • „Poslední odjela matka Ivana (Čápa) v roce 1986, vše už tam zakázali a řekli, odejděte odsud. – ‚Kvůli blízkosti vojenské oblasti?‘ – Kvůli vojenské oblasti a také v tu dobu tam byl ředitel a ten nechal opravit rybníky a nasadili tam ryby. Ve Stěpanovce už žila jen ta jedna žena, nikdo jiný už tam nežil a oni se rozhodli, že ten dům zbourají a dali jí byt v Čapajevsku. – ‚Vy jste také přešli takto do města?‘ – My jsme utíkali z kolchozů. Tam se za práci neplatilo. Já, když jsem se dostal do průmyslu, tak už jsem peníze dostával. Ne moc, ale dostával. Všichni utíkali. Z kolchozů nepouštěli. Já odešel na vojnu a už jsem se do kolchozu nevrátil, jiný šel na školu a už se také nevrátil. Takhle mládež utíkala a zůstali tam jen staří. A ti, když zestárli, tak si je děti vzali k sobě do města. A domy postupně chátraly, během patnácti, dvaceti let, nebyla škola, nebyl obchod, nebyla elektrika. A co už tam dělat?“

  • „Měl ochrnutou levou ruku. Byl to následek jedenáctiměsíčního vězení. Tehdy KGB brala nevinné lidi přímo z pole. Dávali je do vězení v Syzrani, vyslýchali a nutili je k podpisu, že jsou nepřátelé státu. On nepodepsal. A když pak skončil Ježov jako šéf NKVD, věznice byly přeplněné lidmi, tak se otce ptali, za co tam je. Odpověděl, že neví, že nic nepodepsal. Trýznili je a pak je vedli ke stolu a drželi je za ruku, aby to podepsali, někteří napsali jen křížky, byli negramotní. – ‚A otec byl týrán u výslechů?‘ – No jistě, mučili je. Stavili je ke stěně a nechali je 24 hodin stát, ochrana seděla a střídala se a oni pořád stáli, dokud neztratili vědomí. Pak je někam odnesli. V celách jich bylo hodně, spolu s otcem seděl i otec Ivana Čápa. Bylo to velmi kruté. Někteří to nevydrželi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Čapajevsk, 06.08.2019

    (audio)
    délka: 07:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Čapajevsk, 06.08.2019

    (audio)
    délka: 47:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem Čech, ale Povolží je moje vlast, tady jsem se narodil a tady zemřu

Harmonikář Ludvík Jersák krátce po válce
Harmonikář Ludvík Jersák krátce po válce
zdroj: archiv pamětníka

Ludvík Jersák se narodil 24. listopadu 1936 ve vesnici Stěpanovka v Samarské oblasti v Sovětském svazu. Jeho rodiče byli Češi, kteří přišli na počátku století do nové české vesnice v Povolží. V roce 1930 museli půdu i dobytek vložit do místního kolchozu. Jeho otce Josefa odvedla v roce 1937 tajná policie NKVD a 11 měsíců ho držela ve vězení v Syzrani. Vrátil se odtud s trvalým zdravotním postižením. Ludvík Jersák odešel po vojenské službě pracovat do továrny a usadil se v nedalekém městě Čapajevsk, které proslulo výrobou zbraní a díky tomu bylo také ekologicky silně zatíženou oblastí. Svůj český původ musel Ludvík Jersák skrývat až do rozpadu SSSR, poté si splnil svůj životní sen a jel se do vlasti svých předků podívat.