Věra Jílková

„Jak to bylo? Když jsme přijely do Hronova, jely jsme zadarmo, protože peníze jsme žádné neměly. Byla neděle, protože byl jarmark. Šly jsme k tomu domu, Máňa tam nebyla, ale byl tam její muž a říkal, že Máňa je v biografu. Nevím, jak to zařídil, ale zkrátka městský rozhlas hlásil, aby paní Zilvarová se vrátila, že přišla děvčata Holznerova. Máňa přilítla, bylo to úžasný, měli dva pokoje, vyklidili nám jeden pokoj, Máňa nám ustlala, dali nám své postele, my jsme to všechno vzaly. Máňa nám napekla a navařila, plnou mísu buchet, my jsme ležely v posteli a buď jsme spaly, nebo jsme žraly buchty.“

„V Terezíně na začátku byla taková možnost, že člověk, když chtěl pracovat, tak se mohl jít přihlásit. Já jsem se šla hned přihlásit do takzvané Kinderfürsorge, to znamená, že se starali o děti. Byla jsem hned přidělena do dětského domova. Bydlely jsme v Hamburských kasárnách a tento menší, ale velmi dobrý dětský domov byl v přízemí těchto kasáren. Byl pro asi stovku děvčat od deseti do dvanácti třinácti let. O ty jsme se musely starat od rána do večera. V Terezíně bylo možno ještě děti učit. To já jsem všechno dělala, sice potají, ale se židovskými dětmi, které v té době už nesměly chodit do školy, takže na to jsem se přihlásila, správně a dobře. Byla jsem tam v dětském domově od rána do večera, měly jsme i noční služby, musely jsme mít pro ně čas ve dne i v noci, i když byla třeba nějaká menší nemoc, tak jsme se také musely postarat. Bylo nás šest vychovatelek, většinou to byly všechno fajn ženy. Musím tady vzpomenout jméno doktorky Trudy Sekaninové, se kterou jsem se velmi spřátelila a moc jsem ji měla ráda.“