Karel Jiřík

„Mě nikdo nepálil cigaretami. Byl tam ale psychický nátlak, kdy si mysleli, že se zhroutím. Jednou přišli s tím, že jsem propašoval tři sta tun skla. Podruhé zase s tím… Já už si nevzpomenu přesně. To je taky dlouho.“ – „A říkali vám, co konkrétně po vás chtějí?“ – „Abych něco napsal. Nebyli konkrétní. Jestli bych prý nepodal nějakou zprávu. Vyvrcholilo to tím, když jsem jim říkal, že psát moc neumím. Tak mi řekli, že budu jen fotit. K tomu ještě něco řeknu. Je to nedávno, kdy jsem se potkal s lidmi, kteří jezdili se mnou na lodi. Všichni spolupracovali. Ptal jsem se jich, proč neměli problémy jako já. – ‚Spolupracovali jsme.‘ – A všichni tihleti lidé mají dnes důchod kolem šedesáti sedmdesáti tisíc korun. Vysvětlím to jednoduše. Patnáct tisíc mají od České republiky. A protože po roce devadesát jezdili třeba u třech zemí. Holandsko. Luxemburg. Německo. Tak se jim to nasbíralo. Takže mají dva a půl tisíce eur měsíčně dalšího důchodu od těchto zemí.“

„Šel jsem se přihlásit na policii. Večer v sedm hodin jsem šel na policii a řekl jsem, že tam chci zůstat. Oni mi ale oznámili, že hned mi nemohou pomoct. Že musím zůstat do rána, až zavolají úředníky, kteří to se mnou proberou. Večer už tam žádný úředník nebyl. Dali mě do cely. Dali mi Coca-Colu, nechali otevřenou celu, protože mě neměli kde nechat přespat. Ráno jeli se mnou malou lodí k mé lodi pro mé osobní věci. Neměl jsem pas, ani plaveckou knížku, ale měl jsem svoje dokumenty. Všechno jsem měl připravené. Ale měl jsem strach vstoupit na loď. Němečtí policisté mi říkali, že nemám mít strach, že si mám vzít všechno, co potřebuji, že mě z lodi zase pustí. A musím říct, že kapitán se choval velice slušně. Byl to velký komunista, ale choval se ke mně slušně. Dokonce mi popřál.“