František Kajgr

„Já jsem se dozvěděl přes jednoho našeho zaměstnance, že Vařeka v Příbrami, velkopodnikatel, který, tam samozřejmě věděli všichni, si postavil Ravak, velkou fabriku, že skoupili půl Příbrami, pozemky, různé fabriky, polikliniku si stavěl, že vydělávají. Takže používá peníze taky na různé start-upy, že pomáhá začínajícím podnikatelům z okolí Příbrami, vždycky se podílí nějakým způsobem, nějakou finanční částkou, ti lidé mu to buď vrátí, nebo tam má nějaký podíl. Tak mě napadlo, že bych se ho také došel zeptat, jestli by nám nemohl pomoct v tomhle tom. Protože my jsme měli kontokorentní úvěr na zásoby, ten fungoval. Protože na ty zásoby, vždycky jsme na léto nebo na zimu potřebovali nakoupit zboží třeba za čtyřicet, za padesát milionů, takže tím jsme to překrývali. Tak já jsem za ním zašel a říkám mu, jestli by nám mohl v tomhle případě pomoct, že bychom potřebovali nějaké prostředky půjčit, abychom zlepšili jednak servisy a do budoucna že bychom chtěli dělat tu likvidaci. A on mi říká: ‚Jo, s tím nemám problém, beze všeho, já jsem se znal s vaším tátou, já jsem k němu jezdil pro gumy a vím, že vy jste bohatá rodina, s tím vůbec problém nemám, žádný, vůbec. Co budete chtít, uděláme.‘ Ale hlavně ho začalo zajímat, on říkal: ‚Víte, mě vlastně ani nezajímá ani tak ten prodej, ty gumy, nějaké servisy, to mě nezajímá. Mě by zajímala ta výroba. To by mě strašně zajímalo. Zjistěte mi o tom víc a do té výroby, kdybyste chtěli, tak do toho bych šel.‘“

„Děda se jmenoval Jan Kajgr, ten založil v roce 1935 pneuservis na Dobříši a současně si ten pneuservis postavil u svého rodinného domu, který postavil současně. Od té doby má živnostenský list, od té doby pracoval. Pracoval vlastně nepřerušeně, se dá říct, i přes dobu komunismu, protože to je ten paradox, začal v roce 35, dělal do války, nechali ho dělat i fašisti, pak přišli komunisti v roce 48, samozřejmě nemohl podnikat dál, muselo to přejít přes komunál, ale děda, protože Komunální služby potřebovaly takovou službu na Dobříši, tak jeho provozovnu ponechaly, i když mu ji vlastně sebraly, děda směl tam dál pracovat jako dělník a šéfovou mu dělala babička. A byli dál pod komunálem. Ale všichni jezdili ke Kajgrovi, protože za ta léta, co to dělal, co provozoval tu svoji živnost, tak byli všichni z celého okolí zvyklí jezdit ke Kajgrovi, který dělal gumy.“

„A to, co mám z vyprávění od mámy a od tety a od babičky, jeho manželky, která zůstala vdovou, tak to byla taková neuvěřitelná událost, že děda se pořád stýkal s těmi lidmi, s těmi sedláky, kteří mu tam dodávali, tak se scházeli jako kamarádi. Nebyla to žádná skupina podvratná nebo protistátní, nic, prostě scházeli se kamarádi v hospodě. Ale pak zjistili, že po nich jdou policajti, že je sledují, že estébáci po nich jdou. Tak opustili ty hospody a chodili vždycky, jak říkali, na špacír, tak šli na špacír do zámeckýho parku nebo do lesů tam okolo. No a tam ti chlapi se procházeli. Jenže někdo to pojal tak, že je to protistátní skupina, a zřejmě potřebovali dědu zlikvidovat. A stala se ta věc, že v létě, děda vůbec nemarodil, bylo mu padesát čtyři let v té době. Byl zdravý. Nebyl nikdo doma, děda to ještě stačil říct, když se vrátily, byla se babička se svými dcerami koupat. Vrátily se a jemu už bylo hrozně špatně. Ony nevěděly od čeho, ptaly se ho co. On říkal, že se tam zastavila nějaká paní, protože se hnala nějaká bouřka nebo přeháňka, jestli by ji tam mohl na chvíli schovat. Takže on ji vzal na chvíli dovnitř, pak se přehnala nějaká přeháňka a ona že mu dá nějaká jablka, jestli by si vzal, že má dobrý jablka. Tak on si vzal a říkal, že akorát snědl to jedno jablko. Že nic jiného neměl. Nic jiného nejedl, nevečeřel, bylo mu zle, odvezli ho do nemocnice a děda byl druhý den mrtvý.“ - „A vy si myslíte, že to bylo otrávený?“ - „Samozřejmě, stoprocentně.“

„Přivedl jsem ho k tomu tak, že jsem mu vlastně dal veškeré informace, veškeré podklady, veškeré kontakty, všechno. Zařídil jsem mu i povolení, on už měl vlastně zařízenou i tu linku, měl všechno a vlastně mě potřeboval teď akorát zaříznout, abych já u toho nebyl vůbec. A to udělal takovým způsobem, že na mě ještě zkoušeli během toho jara, přestože já jsem byl předseda představenstva a firmu jsem řídil, tak se na mě snažil furt tlačit: ‚Dejte mi peníze, mě to nezajímá, že tam nebudou v účetnictví ty zásoby, tak to nějak vyprodejte, tak mi to nějak dejte.‘ Prostě abych já ještě udělal nějaký podvod nebo nějaký trestný čin, aby mě dostal definitivně. Já jsem řekl: ‚V žádném případě. Žádného machra tady dělat nebudu. Neexistuje.‘ A do toho jsme se tedy domluvili, že 1. července proběhne další valná hromada, protože ze zákona tam byly akcie na doručitele a na majitele. Ty změny toho zákona, my jsme museli do toho 1. července to taky mít takhle udělané. Takže já jsem nahlásil řádnou valnou hromadu a byli jsme připraveni, že na té valné hromadě se tedy upraví ty majetkové poměry, že se upraví i s tou výrobou, že se udělá třeba další firma na tu výrobu. A na to jsme čekali. Jenže přišlo 5. června 2014, Vařeka mě zavolal a mého syna na svůj provoz. My jsme tam přišli, on tam měl ještě lidi, takové ty pomocníky, co s ním dělali, a Šimka a řekl: ‚Včera proběhla mimořádná valná hromada, já jsem se tady prokázal sto procenty akcií, firma je celá moje, takže jsem to celé přebral.‘ Mě vyrazili z firmy na hodinu. ‚A říkám, vy skončíte jako poslední bezdomovec. Vám udělám dražby, exekuce, insolvence, vy nebudete mít nic. Vy budete poslední bezdomovec na Příbrami. A můžete jít!‘“