„To pořád jelo, policie to mapovala, ale vypadalo to, že zakročovat moc nebudou. Až potom se setkal Martin Jirous s Havlem a vyložil mu i s fotkama dění v undergroundu (i když tenkrát se to tak ještě nejmenovalo) – předložil mu Zprávu o třetím hudebním obrození. Havel tu zprávu uveřejnil v nějakém anglickém mezinárodním časopisu. Na základě toho to nějak v Moskvě vyhodnotili a přišel rozkaz s tím zatočit, aby se to dál nešířilo. Takže jsme normálně hráli jako dřív a najednou nás zničehonic asi šestnáct nebo sedmnáct mladejch lidí v jeden den zavřeli. V jeden den zátah a všichni jsme byli na Ruzyni. Já jsem tomu nevěřil. Když mě brali, tak jsem řikal: ‚To je nějaký omyl, já tady zpívám písničky, už je rok 1976, tak není možný, aby nás za tohle zavřeli.‘ Vedle v cele byl Vráťa – ten hrál jenom na saxofon a neřekl nikdy ani slovo, tak ho přece nemůžou zavřít.“
„Bylo to otravný. Strašná sledovačka. Žili jsme pořád v takovém výjimečném stavu – domovní prohlídky, zadržování, výslechy a tak. Mě jednou ráno odvedli normálně policajti – ne příslušníci StB. V Košířích je pošta a oni mi dali pouta a přivázali mě k ústřednímu topení, tam, co lidé chodí na poštu. Takže od rána chodili lidi na poštu a zdravili mě a ptali se, co tam dělám. Já to ale nevěděl. Pak asi ve čtyři odpoledne přišel ten policajt a pustil mě. Měli prý za úkol mě zadržet, abych se nemohl setkat s nějakým rakouským ministrem, který tu byl na návštěvě a měl se setkat s chartisty. Tak to je jenom taková ilustrace jejich teroru, který na nás uplatňovali.“
„Jmenuji se Svatopluk Karásek a jsem narozený 18. října 1942 – tedy za války. Můj otec byl Petr Karásek a matka byla Doubravka Karásková, rozená Černíková. Měl jsem dva starší bratry: Milana – inženýra zeměměřiče a fotografa Oldřicha Karáska, který zemřel asi před rokem a půl, takže jsem z naší rodiny zbyl už sám.“
„Já to řikám tak: Šli jsme první den do školy. Vidím zajímavého kluka, jak taky jde, tak se ho ptám, jestli jde taky do té vinařské školy. On byl ve čtvrtém a já po převelení z Děčína ve třetím ročníku. No a tak jsme se dali do řeči, že je z Počernic a tak dál. Já mu najednou nějak povídám, že nemám v tašce nic, jenom Bibli, a on otevřel tašku a měl tam taky Bibli. Tak to jsme ocenili tu náhodu a nešli do školy, ale do restaurace U Šrachtů, kde jsme si o tom začali povídat a sblížili jsme se.“
„Jako farář jsem byl nejprve na Hvozdnici – to byl řekněme zdevastovaný sbor, protože tam nebyl osm let žádný farář. Pak v roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak řekli, abych si tam šel zkusit moje nové metody, že tam nemám co zkazit, že tam jsou jenom dva věřící. Tak jsem tam šel a za rok se podařilo, že vesnice byla na nohou a kostel byl plnej. Pak se vrátila ta státní moc nad církví a s ní církevní tajemník a ten řekl, že mám jít pryč. Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. tak jsem řikal, že nikam nepudu, že jsem tady instalovanej a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem kázat, tak moje kázání vždycky někdo z věřících přečet. Vzdoroval jsem, ale pak řekl synodní senior, že tam dá jiného studenta s manželkou, aby se staral o ten sbor, tak jsem odešel do Nového Města pod Smrkem. Tam zase na mě naskočil církevní tajemník – já jsem tam měl mládež – a řekl, že když budu dobře pracovat, tak že mi zvýší můj plat o 60 Kč – bral jsem asi 560 Kč. Tak jsem mu řekl: ‚To myslíte, když budu špatně pracovat, když nebude mládež atd.‘ Takže jsme se hned dostali do konfliktu. Tam to zase rostlo v tom Novém Městě pod Smrkem: byla mládež, zpívali jsme. Tak mi bez udání důvodů odebrali státní souhlas.“
Svatopluk Karásek se narodil 18. října 1942 v rodině ministerského úředníka Petra Karáska, který byl po únoru 1948 krátce vězněn a nakonec mohl pracovat pouze jako pomocný dělník, a Doubravky Karáskové, rozené Černíkové, z jejíž strany měla rodina evangelické kořeny. Už jako kluk byl ovlivněn beat generation, která ho inspirovala k individuální cestě životem. Později do jeho života vstoupil Nový zákon. Blízké mu od dětství bylo i po matce zděděné šaškovství. Po absolvování základní školy v Praze na Smíchově nastoupil na zahradnickou školu v Děčíně. Po druhém vyloučení přešel na vinařskou školu v Mělníce, kde se zrodilo celoživotní přátelství s Vráťou Brabencem. Poté studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kam byl i za přispění prof. Hromádky napodruhé přijat. Fakulta se snažila příliš nevybočovat, zato studenti hledali nové cesty zprostředkování víry a organizovali rozličné umělecké akce. Na rozdíl od části starší duchovenské generace v rámci Českobratrské církve evangelické se přátelé z okruhu Svatopluka Karáska snažili spíše o propojení víry s prostředím kumštu a nesdíleli potřebu angažovat se v nápravě společenského a politického dění. Obrat u Svatopluka Karáska nastal až smrtí Jana Palacha a následnou okupací. V roce 1968 nastoupil do svého prvního farářského místa ve Hvozdnici. Vzkvétající sbor však musel po konfliktu s církevním tajemníkem opustit a byl přeložen do Nového Města pod Smrkem. Po opakovaných problémech mu byl nakonec odebrán státní souhlas. S tím se dostavily existenční problémy. Nakonec byl přijat za kastelána hradu Houska, kde prožil s manželkou Stáňou a s dětmi několik krásných let. Přišlo pozvání do undergroundu, jehož společenství až do emigrace již neopustil. Na Housce se vytvořila jedna z nezávislých komunit. Častými hosty na Housce byli faráři z okruhu Nové orientace, např. Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb či Jan Šimsa. Biblické texty písniček mu nahrazovaly sborová kázání. V roce 1976 se mu to stalo osudným a byl zatčen. Okresní soud v Praze ho společně s Ivanem Martinem Jirousem, Pavlem Zajíčkem a Vratislavem Brabencem za výtržnictví odsoudil k osmi měsícům nepodmíněně. Již před soudem se doma i ve světě rozpoutala vlna solidarity, která na přelomu roku 1976/1977 vykrystalizovala v založení Charty 77, kterou podepsal hned v počáteční vlně v Ječné u Němcových. Začalo tak pro něho období myče oken. Žili s rodinou společně s Martinem Jirousem a Juliánou. Účastnil se setkávání evangelických farářů - Libštát, s rodinou pravidelně navštěvovali jednotlivé undergroundové komunity např. v Řepicích, byl častým hostem setkávání v Ječné ulici. Podpis Charty 77 přinášel neustálý tlak ze strany silových složek státního aparátu. Nakonec přijal opakovanou nabídku a v rámci akce Asanace se vystěhoval z republiky. Po peripetiích v rakouském utečeneckém táboře se i s rodinou dostal do Švýcarska, kde byl přijat za zástupce faráře ve sboru v Bonstetten, po pěti letech odešel do velkého sboru v Hönggu. Účastnil se akcí na podporu lidských práv, zahraničních setkání undergroundu, kázal ve Svobodné Evropě i v curyšském Českém sboru Přemysla Pittera. Po listopadu 1989 začal pendlovat mezi Švýcarskem a Československem. Manželka Stáňa měla ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi a ani děti se nechtěly vrátit. Do Švýcarska nakonec dojížděl až do roku 1996. V následujícím roce se u Salvátora konala velkolepá instalace. Do života však trpce zasáhla nečekaná událost - náhlé úmrtí manželky. Působil jako farář v Praze u Salvátora, oprášil i znalosti z vinařské školy a věnoval se prodeji vín. S druhou manželkou Pavlou měli dvě dcery, navštěvoval se i s dětmi žijícími ve Švýcarsku. Za svá nejryzejší a nejsvobodnější léta považuje opravdovost žití v období Charty 77. Zemřel 20. prosince 2020.
