„Na cele jsme bydleli spolu, on spal na jedné straně uličky, já na druhé. Povídali jsme si o všem možném, také o církvi. Gustav věděl, že jsem věřící, řekl jsem mu, že jsem studoval teologii. Jednou povídá: ‚Víš, Jardo, já si věřících vážím, ale lituju je.‘ Já mu říkám: ‚A Gusto, proč?‘ - ‚Protože jsou podvedení kněžími.‘ Já říkám: ‚Jak podvedení?‘ - ‚Jsou podvedení kněžími. Já kdybych mohl, tak bych dal všechny kněze zlikvidovat.‘ To mne zarazilo, zeptal jsem se ho: ‚Prosím tě, Gusto, proč?‘ - ‚Ti jsou brzdou pokroku. Kde už svět mohl dneska být, kdyby nebylo kněží!‘“
„Mi přinesli kus chleba a ešus s mlékem, které bylo takové namodralé. Říkal jsem si, že bude asi zředěné. Taky bylo, ale bylo to mléko, tak jsem to všechno vypil. Takto mi to nosili večer po výslechu několik dní. A jednou jsem se vrátil z výslechu a najednou jsem si uvědomil, že jsem při výslechu říkal a odpovídal přesně to, co řekl vyšetřovák. Ale to nebyla pravda. Pak mi došlo, jestli mi do toho mléka nedávají nějakou chemikálii. Tak jsem to začal vylévat.“
„Na přelomu roku 1943 a 1944 jsem se stal členem odbojové skupiny Černý lev. Až po válce jsem se dozvěděl, že tam bylo ještě mnoho dalších skautů z našeho oddílu. Já měl za úkol pozorovat pohyby německé armády a hlásit to. A potom vedoucí našeho oddílu Anderle, zvaný Peček, předával informace knězi P. Kohoutovi z Týnce a ten tyto zprávy posílal vysílačkou do Anglie.“
„Jednou jsem se tady v Klatovech potkal se svým spolužákem. Bylo to na rohu náměstí s Plánickou ulicí, kde byl obchod s textilem. Zastavili jsme se na rohu a povídali jsme. A najednou ve výkladní skříni vidím nějaký obličej. Říkám si: ‚To je někdo, koho znám...‘ Otočím se. A on to byl jeden důchodce - spolupracovník StB. Tak jsem se na něj otočil a řekl mu: ‚Pane XY, pojďte blíž, ať slyšíte, co říkám, ať to můžete říct Smolíkovi.‘ To byl náčelník StB v Klatovech. Pak odprejsknul.“
„S biskupem Korcem jsme se domluvili, že v neděli nepůjde na oběd, já také ne. A až budou volat na oběd, já vyběhnu nahoru na schodiště a na kraji schodiště, abychom viděli na schodiště i na chodbu, mne vysvětí. Tam na mne vložil ruce, byl jsem vysvěcený a utíkal jsem dolů, zašel do cely a ani ne za minutu se zabouchly dveře.“
P. Jaroslav Karl se narodil 18. června 1929 v Plzni, ještě jako dítě se ale s rodiči a sestrou přestěhoval do Klatov. Vystudoval tam obecnou školu a reálné gymnázium. Byl skautem a za války i po komunistickém převratu se zapojil do odbojové skupiny Černý lev, vedené Josefem Anderlem. Po maturitě v roce 1948 studoval teologii v semináři v Českých Budějovicích, než v roce 1950 seminář uzavřen. Na lékařskou fakultu nebyl přijat, proto absolvoval kurz fyzikální terapie a rehabilitace. V letech 1951-1952 sloužil u Pomocných technických praporů v Libavé a ve Šternberku u Olomouce. Přímo v kasárnách byl 29. září 1952 zatčen Státní bezpečností, po roční vyšetřovací vazbě byl vojenským soudem v Praze odsouzen k 17 letům vězení za velezradu a vyzvědačství, důvodem uvěznění byla jeho činnost ve skautské odbojové organizaci Černý lev a náboženské aktivity. Uvězněna byla také jeho sestra a švagr Karel Janota. Trest pan Karl odpykával ve věznici v Leopoldově. V květnu 1960 byl při amnestii propuštěn, ale již roku 1961 byl znovu zatčen, odsouzen za rozvracení republiky na dva roky vězení a zbytek předchozího trestu. Tentokrát byl držen ve věznici ve Valdicích, kde byl biskupem Korcem tajně vysvěcen na kněze. Po propuštění v roce 1965 pracoval v různých povoláních, zvláště jako ošetřovatel v psychiatrických léčebnách, nejdéle v Praze-Bohnicích. Zapojil se do aktivit tajné církve, tajně připravoval mladé muže - studující nebo již v zaměstnání - na kněžské svěcení. Kněžské povolání mohl legálně vykonávat až po pádu komunismu. V letech 1990-2003 působil jako děkan v Bechyni. P. Jaroslav Karl zemřel 19. března roku 2019.
