Břetislav Kašpar

„To bylo dost velké městečko v lesích. A ve dne patřilo nám a v noci patřilo Němcům. Tam se jednou stalo, že seskočil parašutista, viděl partyzány, tak se k nim hnal s rukama vzhůru a mluvil anglicky. Jenomže nikdo mu nerozuměl pochopitelně, no ale vzali ho a tohohle domnělýho Američana dovedli na velitelství. Nemohli se s ním domluvit, protože tam nikdo nemluvil anglicky, ale my jsem v naší partyzánské skupině měli nějakého Belgičana, jak se jmenoval, nevím, to byl nádhernej chlap, bejvalej belgickej námořník, ten jezdil s loděma a anglicky uměl. Tak ho zavolali k tomu parašutistovi a ten mu řekl, že nemluví čistě anglicky, ale že je to amerikánská angličtina, ale nerozuměl ani tomu americkému slangu. A tenhleten Belgičan měl na Němce dost spadýno, něco se mu nezdálo, tak na něj skočil a strhnul mu tu kombinézu a ukázalo se, že je to německej důstojník, esesák. No a to víte, co s ním asi dělali, já jsem se o to nezajímal. Já jsem byl nad nějaké popravy, já jsem jich viděl dost, jako kolaboranti a tohleto, já to neměl rád.“

„Rodiče nesehnali práci po první světové válce, tak přijeli do Československa nějací verbíři a rodiče se odstěhovali spolu s jinými do Francie za prací. Tak jsme tam přijeli asi ve třiadvacátém roce, takže mě měli asi půldruhého roku. A tam hledali práci ve sklárnách, protože rodiče byli původem ze sklářské rodiny a já jsem se potom také vyučil ve Francii sklářem. A to jsem dělal až do konce, až do důchodu.“

„V Dunkerque zůstala skupina Němců, a byly tam ty spojenecké armády. A já jsem se dostal v Belgii do La Panne, to bylo na belgické straně. A z jedné strany jsme měli Kanaďany a z druhé strany Angličany. A ti Němci tam měli, Angličani tomu říkali ‚boobytrapy‘ (booby-traps). To byly takové podminované dveře a podobné nástrahy. Bydleli jsme tam v bunkrech, které tam stavěli Němci, a drželi jsme tam stráž. A tam se nedělalo nic jinýho, jenom čas od času někdo nařídil a teď se střílelo pánubohu do oken, ze všech stran, ať byli kde byli kulometčíci. A najednou hlášení, no ono to nebylo tak najednou, to se tak člověku zdá, ale prostě za nějaký čas mě tam zastihlo příměří. Konec války. Ještě jsme tam dva nebo tři dny zůstali. A tam kde jsem měli palebné stanoviště, to bylo v dunách, čistě duny. A zjistili jsme, že Němci od toho našeho stanoviště nebyli ani sto metrů! Ale byli tak výborně maskovaní, že ve dne jste je vůbec nikde neviděl. No tak jsme se na ně koukali, to víte, když byl konec války, tak oni taky vyskákali a mávali rukama. No a my jsme na ně mávali taky, jenomže oni tam zůstali za náma a nás odveleli pryč. Protože Praha v té době už volala o pomoc.“

„A byl tam nějakej poručík tenkrát, nepamatuju si, jak se jmenoval, to je přes osmdesát let, Bartoš nebo Bartoň tak nějak, a ten navázal kontakt na naší skupinu. Požádal nás, abychom se dali nějak dohromady do Bordeaux, že je tam nějaká mezinárodní organizace, že bysme ty Čechy, kteří byli – v domnění, že jsou Němci – integrovaní do zajateckejch táborů ve Francii, abysme se pokusili je získat ven. Já bych vám mohl ukázat, že jsme na to byli pověřeni dva, já a ještě nějakej Karel Kyršdorf. No, to nebylo za týden, ale celkem nám Francouzi šli na ruku, a tak jsme jich dostali celkem asi osmdesát, těch Čechů.“

„První české město, kde nám říkali, že můžeme se vítat, že tam jsou Češi, to bylo Stříbro, to si pamatuju. Tam byla hezká děvčata. Tak jsme si mysleli, heleď, konečně česká děvčata, no tak jsme navazovali známost: ‚Dáš mně pusu?‘ – ‚Ich verstehe nicht, ich verstehe nicht.‘ To byly samé Němky!“