„Bylo to těžké, protože jsem nikdy nevěděl, co se odněkud dozví. Nevěděl jsem, na co se mě budou ptát. Navíc než jsem nastoupil do funkce, tak jsem jako popelář měl v družstevním domě, který jsme svépomocí postavili, sklípek a v něm literaturu za několik desítek tisíc. Byla pašovaná ze Západu. Nikdy za těch devět let se mě na to nezeptali.“
„Má funkce placeného pracovníka byla zřízena proto, protože státní správa, ministerstvo kultury, vyžadovalo, abychom se účastnili různých akcí, které byly organizovány z toho důvodu, aby prezentovaly, jaká je u nás svoboda a jak se církve angažují v mírovém hnutí a tak dále. My jsme z toho ale vyklouzávali. Říkali jsme jim, že naši členové jsou pracující, že nemáme placený klérus ani duchovenstvo. Jestliže máme jezdit na semináře křesťanské mírové konference, tak ti lidé si musí vzít dovolenou. Takže tam byl ten tlak ze strany státní správy, aby byl alespoň jeden placený pracovník. Ten musel obhospodařovat všechny tyto akce a způsoby víceméně, jak se to jevilo státní správě. To si uvědomujeme, ale nemohli jsme tomu oponovat.“
„V té době byl mluvčím a zástupcem před státní správou bratr Mojžíšek a bratr a doktor pedagogických věd Karel Kořínek z Prahy. Právě bratr Kořínek odcházel do důchodu. Bratři se na mě obrátili, jestli bych po něm nepřijal funkci. Bylo to zrovna v době, kdy jsem končil druhý rok u popelářů. Takže jsem do této funkce nastoupil, samozřejmě se všemi těmi důsledky a povinnostmi, které z toho plynuly. Což byla také víceméně jedna z nepsaných podmínek, tedy styk s úředníky státní správy, včetně StB. Takže to byla další éra mého života, která se týká negativních stránek té jinak pozitivní zkušenosti a skutečnosti, že jsme byli povoleni jako náboženská společnost. Za těch podmínek, které mnohdy zůstaly na papíře. Zůstává ale skutečností, že i v době režimu okresních a krajských církevních tajemníků jsme žili takovou svobodu, jakou snad neměly žádné jiné křesťanské denominace.“
„V roce 1951 jsme byli oficiálně zakázáni jako náboženská společnost. Ten zákaz trval až do roku 1956. To bylo období, které se nás dotýkalo i po jiné stránce, protože jsme oficiálně byli zakázáni, ale nepřestali jsme se scházet. Rozdělili jsme se na malé skupinky, abychom nebudili velkou pozornost. Nicméně úřadům to neuniklo a začaly určité tlaky na to, že se nepodřizujeme církevnímu dohledu. V té době byl také zatčen a vězněn bratr doktor Zeman.“
Jan Kašparec se narodil 6. července 1935 v Brně. Vyrůstal v hluboce věřící rodině a právě víra byla tím, co ho po celý život formovalo. Tatínek Janovi předčasně zemřel, a tak se z něj i z jeho bratra stali polosirotci. Až do patnácti let v Brně každý den navštěvovali dětský útulek. Pamětník později vystudoval obchodní akademii a poté se vypracoval na vedoucí pozici v jedné z brněnských fabrik. Stres a komunistický režim jej však nakonec přesunuly do řady dělnických profesí, živil se mimo jiné také jako popelář. V osmdesátých letech zastával funkci mluvčího hnutí Křesťanské sbory a jeho úkolem bylo udržovat vztahy se státní správou, Státní bezpečnost nevyjímaje. Osobní oběť Jana Kašparce ale pro celé hnutí znamenala svobodné časy, kdy byli věřící režimem tolerováni. Jan Kašparec byl tehdy jediným zaměstnancem Křesťanských sborů v Česku, který byl placen ministerstvem kultury, konkrétně odborem pro církevní záležitosti. Funkci nakonec složil na jaře roku 1989. Na listopadové dny toho roku vzpomínal jako na euforii. Jan Kašparec zemřel 10. dubna 2021.
