Jevdokie Kepková

„Když začala válka, já jsem byla šest měsíců těhotná. Tak mě povolali na vojenskou správu. Já říkala, že jsem šest měsíců těhotná, a oni říkali: ‚No, není to na vás vidět.‘ Já si říkala: ‚Prokristapána, snad tam nepůjdu.‘ Oni: ‚Nevadí, můžeš se vrátit, a až porodíš, my pro tebe přijdeme.‘ Tak jsem zůstala doma. Ale felčar a sestra od nás odjeli a už se nevrátili domů z vojenské správy, hned je sebrali. Tak to bylo. A já přijela domů. No a potom začala válka. Za měsíc jsem vždycky večer a v noci viděla ohromné záře, hořelo. Noviny psaly, že naši bojovali a bili se jako lvi. Ale Němci pořád postupovali a naši ustupovali.“

„Všechno dobře dopadlo, my už mohli jet dál, ale najednou řekli, že Jasná Poljana je obsazená Němci. Oni to nějak obešli. Nás, náš rajon, nechali na pokoji. Před námi byla Jasná Poljana a pak Moskva. A že v Jasné Poljaně už jsou Němci. No tak nám nezbývalo než zůstat. A Němci nás obsadili taky. Z ničeho nic nefungovalo absolutně nic. Voda, elektrika, obchody, nic nefungovalo. Ale byly v té oblasti veliké sklady obilí. Speciální veliké sklady, dobře udělané, s větráním. A tak lidi to otevřeli a prostě si každý mohl vzít, co chtěl. A lidi říkali, že ještě čtrnáct dní předtím Stalin poslal Hitlerovi dva vlaky pšenice, protože se ještě kamarádili, poslední dny. A tak lidi brali, co chtěli. A můj muž taky bral, aby nás zabezpečil aspoň chlebem, protože nic ostatního jsme neměli.“