„A samozřejmě, že sa říkalo o partyzánoch. Zatím jsme jich neviděli, až jednou velmi štěkal pes a furt sa dobíhal, tak tatínek šel, podíval se do lesa, na tom kraji lesa [jsme] bydleli, a tam stál člověk, který jako samozřejmě nejdřív si držel dobře automat a nevěděl, s kým to mluví. Tatínek taky ne, ale pochopil, že je to utečenec, nějaký partyzán, tak sa dohodli, nějak domluvili, tak ho dovedl domů k nám. A on někdy samozřejmě nás zkoušel, párkrát odešel a zas přišel.“
„Nevím, jak dlouho tam chodili, ale až sa skoro ujistili, že tam mohli chodit a spávat. Tak jednu noc prostě sa vrátili z akce a tam ještě bylo tak, že tym mužom, partyzánom, přišly ženy, které byly tak, že byli třeba milenci alebo milenky. A dojeli to a byla tam taky jedna doktorka, která potom měla na starosti vysílačku. A oni sa vrátili a na noc samozřejmě sa šli uložit unavení do stodoly. A ten jeden, Nikolaj, hrozně měl žízeň. Tak tam byl potůček, tak sa šel do něho napít, do toho potůčka. A tam už byli Němci, všecko to obstoupili a stodolu zapálili. Takže ti sa snažili bránit, samozřejmě že vyskočili jako že vystřílet sa. Ale nedalo sa.“
„Víte co? Naši ne, naši [partyzáni] byli jenom v určitých domech, kde si našli lidi, kterým věřili. Ale zase přes [sousedy], třeba jak jsme ten chleba [dávali partyzánům], byl tam pekař, tak přes toho pekaře. To by třeba stokrát požaloval. A na lístku byl chleba a tak. Tak nám vždycky dával pecny chleba bez lístku a bez všeckého. Potom soused jeden náš, rodina, tam taky chodili [partyzáni] k němu aj na návštěvy, ale aj sa přespat taky někteří. Takže ony skupinky takto chodívaly. Ale my jsme tam [byli] asi pět, šest, sedm chalup. A odsud nikde nechodili, akorát k nám.“
„Chodívali k nám přespávat (partyzáni), jeden byl silný, velký, druhý malý, Nikolaj. Jejich jména jsme nikdo neznali, tak jsme jim říkali podle toho, jak vypadali. Když byl konec války, tak odešli. Nikolaj, ten u nás vlastně bydlel, řídil ty boje a tak. Chodily k nám přespávat i skupiny lidí, podle toho, kolik jich bylo v akci, třeba železniční sabotáže a jiné bojové akce. Nesměl o tom nikdo mluvit, takže to bylo velmi těžké.“
„Tak už potom začal řídit, on sa jmenoval Nikolaj Kuzmin a byl až z toho Soči [na Kavkaze]. A dneska je Soč ruská. A tak on potom začal dirigovat vlastně akce od nás, aj od nás chodíval. Ale to bylo u nás taky, že někdy přišli dva partyzáni, někdy přišli čtyři naráz, někdy přišlo až šest naráz. A tak se to střídalo u nás, každou chvilku prostě. My jsme měli vždycky, na seně ve stodole spávali, tak jsme to tam vždycky upravili a spávali tam. A samozřejmě že jsme museli vařit, když aj v noci někdy přišli hladní.“
„A samozřejmě že jsme měli sousedy, co jsme se [jich] báli. My jsme měli jako dům a tak asi pět minut, ani ne, stodolu, a do stodoly jsme nosili jako pro krávy velký koš. Byl na seno a jídlo tatínek nosil v koši, aby to nebylo vidět v těch chalup[ách] ani, aby to na nás nepožalovali. Byli taky dost zlí lidé. Ale chvála Bohu, chvála Bohu, dopadlo to dobře.“
Vlasta Klačanská, rozená Křenková se narodila 5. března 1931 ve Valašské Bystřici v okrese Vsetín. Do domu rodiny Křenkových přišel v roce 1944 sovětský partyzán Nikolaj Alexandrovič Kuzmin a od té doby začala rodina spolupracovat s partyzánskou skupinou Za svobodu - za vlast a s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova. Nikolaj z domu rodiny Křenkových organizoval partyzánskou činnost. Po válce Vlasta pracovala v podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm a po svatbě v Tesle Orava na polsko-slovenském pomezí. Poté pracovala v knihovně a jako vychovatelka na učilišti. V současnosti žije Vlasta Klačanská na Oddělení sociální péče v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.
