Eva Kleinová, roz. Dekojová

„Bylo nařízeno zatemňování, pouliční světla neexistovala. Okna byla zakrývaná černými papíry, aby ani světýlko neprošlo, aby shora nemohli zaměřovat. Po ulicích se chodilo s malinkou baterkou a jen mezi prsty si člověk posvítil, aby se nepřerazil. Maminka se naučila na kole v pětatřiceti, poté co tatínka sebrali. Tak se naučila jezdit na kole, příbuzní jí kolo sehnali, všelijak opravené, staré, aby na něm mohla jezdit. A ona ty mlýny a ty sedláky, co jí něco slíbili, na tom kole objížděla. Jezdila potmě, svítit nemohla, tak jezdila, když svítil měsíček nebo byla jasná noc. Auta tehdy nejezdila, ve Velvarech měl auto lékař, zvěrolékař a jeden taxikář, ti měli povolení. Navíc to nebyla auta na benzin, ale na dřevoplyn. Benzin nebyl, ten byl jen pro wehrmacht. Maminka jezdila na tom kole, a když jelo auto, tak se obávala, aby to nebylo gestapo nebo zkrátka Němci, kteří by se hned ptali: ‚Co tu děláte?‘, a podobně. Proto leckdy, když jen bliklo auto, tak kolo i s nákladem se snažila do křoví nebo do škarpy šoupnout a šla pěšky. Když auto přejelo, tak se vracela.“

„Na důležitých místech, jako na úřadech nebo v bankách, byl vždy zástupce německý říše. Některý byl tolerantní, některý velmi komisní. Ale nepamatuji se, že by docházelo k nějakým mimořádným střetům. Co se týče těch národních hostí, těch žen a dětí z Německa vystěhovaných a ubytovaných ve škole, tak ti měli privilegia, jako větší příděly potravin, a i jejich děti se chovaly velice agresivně, po nás dětech pokřikovaly nelichotivé nadávky. Někteří starší kluci a někdy i my stejného věku jsme jim to opláceli. Ale k žádným mimořádným střetům nedocházelo, toho jsme se obávali. Doma jsem vždy slyšela, jdi jim z cesty, neprovokuj, musíme to vydržet. Česko-německé přátelství mezi dětmi nebylo, jejich děti měly svou výuku ve škole a my jsme si chodili jednou za týden do restaurace pro úlohy. Když se potkali Češi na ulici, každej se rozhlížel, kdo je kolem, hlídali si, s kým mohou mluvit a o čem mohou mluvit. Někdy se vyhnuli nám, mamince, přešli na druhý chodník, jako by nás neznali, ač to byli dříve lidé, kteří s námi komunikovali. Báli se o svou rodinu. Jiní naopak pomohli a bavili se.“