generálporučík Jaroslav Klemeš

„Byli jsme jediná skupina, která v noci seskočila a ještě té noci přišla na tu adresu, ale on nás nepřijal, takže jsme museli pokračovat dál. Ale co se stalo, co nám to zhatilo – začal štěkat pes, začal štěkat druhý pes, třetí, měli tam takový velký hafany a všechno se to rozštěkalo, tam byl vždycky absolutní klid u lesa, nikdo tam nechodil, bylo tam ticho a teď takový rámus, tak bylo jasné, že se tam venku něco děje. V oknech se začalo rozsvěcet a lidi vykukovali, co že se tam děje, že ti psi tak štěkají. Pak jsme našli toho našeho a ten nás potom nepustil, zkoušeli jsme heslo a on byl vystrašený a říkal, ať přijdeme ráno, byl vystrašený, bál se, že lidé z těch domků koukají a vidí u něj nějaké lidi, a tak se nás bál pustit a my jsme tam nemohli čekat, a tak jsme odešli pryč.“

„Myslel jsem, že nás potom vyhodí z armády, bylo mi jasné, že k tomu dojde, že si řeknou, tak ten nám nesedí do té naší politiky. Nepředstavoval jsem si, že nás budou zavírat, že nás budou chtít potupit za každou cenu, zavírat a likvidovat. Byl jsem překvapený, myslel jsem, vyhodí mne, jinou práci si najdu. Oni nám to řekli: ‚Vás nemůžeme nechat venku. Nemyslete si, že vás pustíme, nebo že se vám omluvíme.‘ Když neměli žádné důkazy.“

„Proti Francouzům jsme měli velkou nevýhodu: kdybychom byli zajati, byli bychom na tom hůř, nebyli bychom bráni jako váleční zajatci, ale jako zrádci, protože jsme pocházeli z protektorátu. Byli jsme na tom o dost hůř. Všechno bylo rozbité, šli jsme pěšky. Únava byla obrovská, za pochodu jsme skoro spali, pochodovali jsme na jih. Přestávka byla tak na dvě hodiny, i v noci se pokračovalo dál. Kdo spal kousek dál, tomu se mohlo stát, že se mu jednotka ztratila. To se stalo i tomu mému kamarádovi Čambalovi, když jsme měli odpočinek. Ustlal si někde ve stodole a ztratil se nám. Bylo mi velmi smutno, protože to byl kamarád, s kterým jsme utíkali. Naštěstí, za tři za čtyři dny, nás na kole našel. Když se probudil, tak pak po nás pátral, dostal se na kole k nám. Měl jsem velikou radost, cítil jsem za něj odpovědnost, já byl totiž iniciátor našeho odchodu, Čambala byl navíc i o rok mladší než já.“

„Té lásce nás učili také ve školách, ukazovali nám legionáře z první světové války a naučili nás, abychom tu republiku měli rádi, a až bude třeba, abychom také pro to něco učinili. A když potom začala ta politická situace, že se Němci připravovali na válku, zabrali Rakousko, tak jsme se zajímali o to, co bude dál, protože bylo jasné, že se připravují na válku, že jsou útoky na naši republiku. Hrozně nás to mrzelo. Hodně jsme se o to zajímali, ale jako mladí kluci jsme nemohli nic udělat, ale když potom obsadili Němci naše pohraničí, to jsem viděl, když byla mobilizace, jak naši kluci, kteří byli povoláni do armády, jak je vyprovázeli všichni lidé na nádraží s tím, ať ochrání naši republiku, všichni rodiče, děvčata, bylo to takové veselé a oni chtěli naši republiku bránit. Také jsme si přáli, aby to dopadlo pro nás dobře, jenomže po Mnichovu, když museli ustoupit a přicházeli zase zpět, jsem viděl, jak tihle vojáci přicházeli zpět se slzami v očích, že nemohli nic učinit, že museli odevzdat zbraně, nechat tam vše na zemi a odejít. Skutečně měli slzy v očích a přišli strašně zklamaní, že ta naše obrana, která byla v tom pohraničí, že musela být předána. Bylo nám z toho skutečně velmi smutno.“

„Večer před seskokem jsme se bavili s (polskou) posádkou. ‚Tak co, zase nás ráno přivezete zpět?‘ ‚Ne, ne, ne, my vás hodíme na mietr.‘ (…) Byl tehdy sníh. Letěli jsme a skoro jsme již spali. Najednou nás probudili, otevřeli poklop. Skákali jsme dírami v trupu. Koukáme, že teď to bude asi doopravdy. Všude bílo, vyjma toho, kde byly lesy, den předtím asi svítilo sluníčko, roztál sníh na stromech. Krásně bylo vidět, kde jsou černé lesy a kde bílá zasněžená pole. Seskočili jsme ideálně na pole a celkem přesně. Ideální seskok. Někdy se totiž posádky pak hledaly, když někdo zaváhal. Těžko se dávaly dohromady, řvát a křičet nešlo, měly problémy z toho.“

„Cvičilo se navázání s letadlem. Říkali: ‚Abyste tomu věřili, zítra někam odjedeme.‘ Jeli jsme tak padesát kilometrů pryč. V určitou dobu jsme museli zapnout Eureku. Až bude nad vámi letadlo, rozsvítí polohová světla. To byl takový přístroj, kovová krabice, který vysílal. Letadlo mělo podobný přístroj Rebeka. V určitou dobu jsme ji museli zapnout. Čekali jsme tam, až rozsvítí polohová světla, že nás zachytil. Letadlo mělo náš směr a naši vzdálenost, podle toho nás muselo najít. (…) To bylo však jen cvičení. Tohle jsem dvakrát zažil naostro, u dvou jsem byl. Potřetí jsme s Nechanským odjeli do Prahy na Pražské povstání. Měli jsme tam mnoho lidí, protože se shazovalo mnoho materiálu. Muselo se to do rána sklidit a nečekat, až vás Němci načapají. Až osmdesát, devadesát lidí, to bylo velmi nebezpečné. Musela tam být ostraha, kdyby tam jely nějaký auta, lidé na vytýčení dráhy a hlavně nosiči.“

„Nejhorší to bylo v Domečku. Mohl jsem jenom sedět nebo chodit. V noci nesměly být ruce pod dekou, stále nás kontrolovali kukátkem. Stále jsem tam chodil, raz, dva, tři, čtyři, pět, a přemýšlel jsem o všem možném, co s námi udělají. Myslel jsem si, že nás odvezou někam na Sibiř. Přemýšlel jsem, jak bych se na Sibiř připravil. Takové blbé myšlenky jsem měl. (…) O rodině člověk přemýšlel. Vždy jsem se unavil chozením, ven jsme nesměli. K okénku se nesmělo. Když člověk neposlech, zavřeli ho do temné komory. To byl takový slepičák nebo pro kozu mi to přišlo. Temná místnost, kde se člověk nemohl pohybovat. Tma tam byla, nic.“

„Takže v Anglii já už jsem měl spojení s tím telegrafistou, který bude vysílat, protože my jsme se potřebovali poznat už podle toho vysílání, klepání, jak kdo klíčuje, jestli je to ten telegrafista, protože každý telegrafista má svůj styl, takže se to pozná, a potom když se to hledalo v těch krátkovlnných stanicích, těch bylo za války spousta, napěchované vedle sebe, a to bylo důležité, aby se člověk obeznámil s tou stanicí, se kterou korespondoval.“