„Je to z mé zkušenosti tak, že věřící voják má společenství ve své církvi. A jsou vojáci z různých církví. Takže ten v podstatě bere vojenského kaplana jen jako takový drobný benefit – mám tam spřízněnou duši. Ale jinak všechny problémy můžu řešit s tím civilním duchovním. Nevěřící voják se cítí v problémech, které v armádě má, jako osamocený. Nemá důvěrníka, může si někoho najít ze svých kamarádů, ale někdy je to velké riziko říct někomu z té jednotky o svých starostech, nebo to neumějí udržet jako tajemství. Když je to vedoucí pozice, tak si řekne: 'To bych neměl mít takovéto problémy, to přece nemůžu přiznat.' Na té nejnižší pozici by zase byl považován za slabocha. Ve chvíli, kdy má jakékoli starosti, má možnost přijít důvěrně za kaplanem. Ten kaplan je pro něj velkým povzbuzením a mně to přijde, že by měl mít každý svého kaplana, každý svého duchovního.“
„Americká armáda měla několik kaplanů na té základně v Campu Doha, měli tam kapli, klimatizovanou, my jsme tam jeli v březnu a tam bylo 42 stupňů, teploty do srpna stoupaly až do 55 stupňů. Pak už se ochlazovalo. Američani měli klimatizované prostory, střídaly se tam různé bohoslužby, nám přidělili jeden čas v neděli na české bohoslužby. Pak následovaly evangelické, katolické, charismatické, v pátek tam byli muslimové, v soboru židi, a my jsme měli možnost využívat všechny ty benefity. Já jsem budoval vztahy s kaplany a z toho mohla žít celá ta jednotka. Jeden americký kaplan řekl: 'Já jsem si vás vzal na starost, já se budu za vás modlit.' Takže on chodil i za našimi vojáky, a jednou mně řekli: 'Byl tady černý kaplan a byl tady za tebou, tak jsme ho tu provedli.' A on prý: 'Tak se za vás modlím, kluci čeští.'“
„Můj mazák šel do civilu a měl si vybrat nástupce na místo správce učebního bloku, řekl: 'Kdo jiný bude tak zodpovědný, než farář? Ať je tam on.' Ale paradoxně jsem zase dostal příležitost mít jedno patro na štábu na starosti, aby tam byl pořádek, aby tam bylo všechno řádně vedené. Já jsem vydával klíče od učeben, kde byly radiostanice různých jednotek, měl jsem tam svoji místnost a měl jsem možnost si tam číst či studovat bibli. Měl jsem možnost tam poskytnout azyl, tajně, samozřejmě, lidem, kteří chtěli buď studovat, nebo to na ně dolehlo a chtěli si popovídat. Ale měli jsme možnost tam mít třeba tajné bohoslužby. To bylo pro nás mimořádné, přestože to bylo velmi hlídané, pod námi byli kontráši (VKR). A o nich jsme nikdy nevěděli, jestli jsou v práci, nebo někde jinde, tak jsme velmi opatrně našlapovali. Ale celý ten druhý rok neděli co neděli jsme se scházeli k bohoslužbám, pokud jsem tam byl. Scházeli jsme se tam z různých církví, jeden čas nás bylo až čtrnáct. Byli jsme domluveni s dozorčím té budovy a v momentě, kdy někdo šel, nějaký lampasák, tak mně dal echo, měli jsme přesně znamení domluvená, ztichli jsme. Někdy mně udělali šťáru, našli bibli, Palackého, já jsem měl hodně času, tak jsem si tam četl. Většinou to bylo bez problémů: 'No farář potřebuje bibli, tak mu ji necháme.'“
„Musel jsem to samozřejmě dokládat, proč nechci být v SSM, a já jsem řekl: 'Podle stanov je tam zakotvená ateistická výchova. Já jsem věřící a já si myslím, že byste ani sami nechtěli, abych byl ve Svazu mládeže jakožto věřící člověk, když bych tam musel hrát nějaké divadlo.' Že v podstatě souhlasím s tou ateistickou propagandou a že tedy by to mělo být takto lepší. Když se přiblížil termín, abych řekl, kam chci jít studovat, tlak zesílil, se všelijakými pohrůžkami, takovými nenápadnými, i od pana ředitele. Tam to bylo mnohem nápadnější, samozřejmě, několikrát jsem byl na koberečku. Někdy to bylo takové tvrdé, proč a co tím chceš dokázat. Někdy takové jemné: 'My to s tebou myslíme dobře, vždyť budou ti staří lidé vymírat a ty tam zůstaneš sám v tom kostele, myslíme to s tebou dobře, měl bys to přehodnotit.' Někdy to bylo takové tvrdší: 'A co ti esesáci, co nosili na opascích Gott mit uns, takovému bohu chceš sloužit?' Tak jsme měli takové debaty, že takovému Bohu já nesloužím, tenhle Bůh je nevedl do té války, to je Bůh lásky, který vede k usmíření. Ale to pan ředitel samozřejmě viděl jinak a mně došlo, že už několikrát jsem slyšel volání, abych sloužil Pánu Bohu ve svém životě a abych mu sloužil na plný úvazek.“
Budoucí kaplan sloužil jako voják tajné mše. Kontrarozvědce za zády
Miloslav Kloubek se narodil se 23. září 1960 v Kladně Miloslavu a Jaroslavě Kloubkovým. Otec byl sazeč, matka učitelka hudby, oba věřící v církvi bratrské. Dětství prožil v Buštěhradě, v roce 1979 vystudoval kladenské gymnázium, odkud zamířil i přes odpor pedagogů na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Absolvoval v roce 1984, před vojnou pracoval na báňsko-geologickém průzkumu ložisek černého uhlí ve Slaném. Musel odsloužit dva roky základní vojenské služby u spojařů v Berouně, kde byl vojákem druhé kategorie. Nesměl být povýšen, dostat zbraň ani chodit do stráže, současně byl pod neustálým dohledem. Díky funkci správce učebního bloku měl ale prostor k pořádání tajných bohoslužeb, kde se scházelo až 14 vojáků. Oficiálním duchovním Církve bratrské se stal po základní vojenské službě v roce 1987. Působil v Benátkách n. Jizerou, Písku a Praze – Horních Počernicích. V roce 1998 byl přijat do Armády České republiky (AČR) jako vojenský kaplan, podílel se na budování vojenské duchovní služby v současném českém vojsku. Jako kaplan vyjížděl na krátkodobé mise k české jednotce do Kosova či k chemikům, kteří chránili v roce 2004 olympiádu v Řecku. V letech 2002 až 2003 byl v rámci operace Enduring Freedom kaplanem českého kontingentu umístěného na základně Camp Doha v Kuvajtu. V roce 2004 odešel do civilu, působil jako kazatel, ale i externí poradce ministra obrany či jako kaplan aktivní zálohy. Od listopadu 2012 byl reaktivován, stal se kaplanem posádkového velitelství Praha a od roku 2016 kaplanem Agentury personalistiky AČR. Současně byl zástupcem hlavního kaplana AČR. S manželkou Evou měl tři syny. V Roce 2021 bydlel v Nejdku v Krušných horách.