Helena Kociánová, roz. Maxiánová

„Jak jsem se vrátila domů, tak pro mě přišli, že sú poslaný ze Zväzu slovenských spotřebních družstev, že ráno sa odjíždí do Košic, abych šla, aby sa to stihlo. Takýmto podfukem mňa vytáhli z domu. Moja mama jim ještě nakrájela uzené maso a nabídla, ať si vezmou. Išla jsem do Harmonie. Zatkli mňa 28. května, ale uvedli, že mě zatkli až 31. To jsem byla na té Harmonii na výslechách. Potom mňa poslali na policejní ředitelstvo do Bratislavy. A zase sám fízl. Dali mě k jednej, říkala, že je Eva Bieliková, Pavla Bielika sestra. Byla to Marta Páleníková, fízl. Pak 5. června jsem měla takové bolesti, že mě odvezli do krajské nemocnice v Bratislavě. Tam jsem byla operovaná na slepé střevo. Já jsem po těch dřepoch, co jsem musela robit, měla jsem zrovna menses, tak jsem tak krvácela, že to nebylo k zastavení.“

„Už mi krev prosakovala, tak zastavili v Levicích. Tam byl pan primář Fraštatský a povídá: ,Hned na sál.‘ Strážmistryně, Černá Anča, že ne, že má příkaz, že mě musí přivézt až do Nitry za každou cenu. On povídá: ,To není možný, to děvče to nepřežije.‘ Ten saniťák už v Želiezovcích říkal, že je sanitka špatná, že není v dobrém stavu, aby jel až do Nitry. Pan primář Fraštatský že mě tam nemůže vézt. Ona ne, že má příkaz. Ona mě tam musí dovézt. Vyjeli jsme kousek ven a sanitka se pokazila. Tam mně to prevázali. Myslím si, že pan primář Fraštatský už volal do Nitry, že tam vezou takový případ. Protože my jsme jeli a včíl jsme zůstali mezi polama stát. Co tam s tím robil ten šofér, nevím. Tu čůzu volá, aby mu tam šla něco přidržet. Tak šla. Já jsem celú dobu byla v sanitce na zadu a sama jsem si povolovala a utahovala obinadlo. Děvčata mi ještě dala na cestu vodu s citronem, a to jsem po cestě cucala. To mně asi zachránilo život, že jsem do sebe dostala tu tekutinu. Jenom jsem viděla tu nohu, jak jsem měla prsty úplně černé, tady jsem to měla zelený. Já jsem měla totiž toto všecko vytrhaný ven. Kotník, toto až poťialto pryč. Tady mám takový kousek kosti pod kolenem pět centimetrů. Ruku jsem měla též zavázanou, zafáčovanou až poťialto. Dovezli mě tedy do Nitry, dali mě hned na rentgen a z rentgenu hned na sál.“

„Pak mě s berlama bez gum odvezli do věznice v Ružomberku a tam mi náčelník říká, ať si zažádám o propuštění. Já povídám: ,Jak? Nemám ještě ani protézu.‘ Ten náčelník povídá: ,Právě proto, aby vám to všechno lepší robilo.‘ Lenže já keď jsem byla v Nitře, tak za mnou došli bratři Ludvík a Stefan. Oni mě hledali a šli do věznice v Nitře a tam se dověděli, že jsem měla být třináctého propuštěna domů. Na základě tohoto našim dali vědět, že jsem měla být propuštěná. A moja mama, jak mně to alespoň povídal ředitel vězeňské nemocnice v Ružomberku Karel Boháč, že moja mama mě doma nechce, že žebráka doma nechcú. On došel a pýtal sa mě, kam bych šla. Já říkám: ,Nevím.‘“

„V Harmonii (při výslechu) jsem musela dělat tolik dřepů a bylo to v době, kdy jsem už měla měsíčky. Já jsem tam začala hrozně krvácet. A Bauman mně donesl vatu. Ale na policejním ředitelství jsem robila ještě další dřepy, a to mě dorazilo. Když mě dali na policejní ředitelství, tam byla zima. Já jsem tyto bolesti mohla mít i z toho strašného chladu. Mě toto všechno tady bolelo. Když mě odvezli do nemocnice na vyšetření, že to vypadá na slepé střevo. Tak mě 5. 6. 1952 sebrali na operaci a operoval mě pan primář Makaj. Ale on říká: ‚Toto slepé střevo není.‘ To jsem slyšela ho říct. Čili bylo to z tej zimy. Ale fakticky jsem měla silné bolesti. A to bylo aj tím, že jsem neměla nic na sebe. Že mě nějaký den po operaci dovezli nazpátky. Měla jsem to zavázané. Dali mě do cely, to bylo na zemi, ten strožok a deka byly tak špinavé... Dostala jsem bolesti.“