Pěvuše Kohoutová

„Pak bylo těch 77 úředníků, kteří měli jít do dělnických profesí. A tak manžela určili, aby šel do dolů, ale jelikož měl brýle, tak ho dali do Škodovky k ponku. Nějaký čas dojížděl, ale bylo to dost daleko, tak si tam našel byt, v Plzni. Ale tam se netopilo, tak běhal po Plzni, aby se zahřál. Byl tam dva roky a nohy mu naběhly, tak mu doktor napsal, že už to dělat nemůže. Přišel novej pan ředitel, tak ho vzal zpátky na poštu.“ [Pamětnice naráží na takzvanou Akci 77. Ta byla vyhlášena v roce 1951 v souvislosti se zvýšením hospodářských úkolů, kdy průmysl požadoval desetitisíce nových pracovních sil. V rámci akce mělo být 77 000 – nikoliv 77 – úředníků přesunuto do výrobního procesu.]

„To byla velká sláva, když přijel ten generál Patton s Marlene Dietrichovou, to bylo nádherné. Ale stalo se také to, že v Přešticích na školní zahradě dali stůl a museli tam přijít všichni Češi, kteří spolupracovali s Němci nebo to byli i Němci. Museli si vzít s sebou raneček se svým majetkem, jen to nejnutnější, jen málo. U toho stolu byly dvě ženy, které přišly z koncentračního tábora, a jak stáli v té řadě, tak museli jeden po druhém k tomu stolu jít, položit tam ten raneček, ty dvě ženy šly a každá z jedné strany boxovaly tu osobu. Byla tam matka s dcerou, ta dcera viděla, jak mlátí matku, tak křičela: ‚Mami!‘ Už jsme se na to nemohli dívat, tak jsme šli pryč. To byl jeden zážitek. Potom se Češi mstili na nevinných Němcích, kteří za nic nemohli. Lidi, kteří se Němcům klaněli, pak je mlátili. Všichni Němci nebyli stejní.“