Petr Kopecký

„Klepali jsme se jak osiky, když jsme viděli, jak policajt kope do holky a té z roztržené pusy prýští krev. Běžel jsem pak uličkou, bratranec přede mnou zakopnul, policajt ho chtěl praštit, ale já jsem na něj zařval, on se lekl a to bratrance zachránilo před ránou do hlavy. Já jsem v té době hrál basket, udělal jsem na policajta L-únik a podařilo se nám utéct k Národnímu divadlu. V Mikulandské byl kordon, tam se nedalo projít, vpravo čekaly obrněné transportéry a antony. My jsme proklouzli, utekli jsme příslušníkům vojsk ministerstva vnitra, červeným baretům. Bylo nám osmnáct, byli jsme sportovci, díky tomu se nám podařilo proklouznout, ale pak jsme se dva dny klepali. Od pondělka jsem se zúčastnil všech demonstrací až po svobodné volby – všude jsem byl.“

„Za války se stalo, že jednou pradědeček přijel ze mlýna, začal vyskládávat obilí, a najednou přijeli němečtí vojáci na kontrolu. Důstojník mu povídal: ,Pantáto, nic jsem neviděl, všechno máte v pořádku. Ale řeknu vám jednu věc: kdyby vaši lidi nebyli svině, tak tu vůbec nejsme.‘ Pradědečka shodou okolností udal soudruh Wolf, pozdější předseda KSČ v Kovářově, který bydlel hned vedle a pradědečka znovu udal v roce 1952. Lidi zkrátka zůstali stejní.“